Podivné ticho

Zároveň kluci měli sami zájem mít úkoly co nejdříve hotové, aby mohli vyrazit ven s kamarády, nebo do kroužku. A najednou se začalo občas stávat, že jsem se vrátila domů z práce a byt byl podivně tichý a prázdný. I když kluci potom přišli domů, měli další své plány, něco si kutili, někdy se dokonce i sami učili!, nebo seděli u počítače. Na mě si vzpomněli, až když jim začalo kručet v břiše.

Nejprve mi tyto chvíle klidu přišly náramně vhod a těch chvilek jsme si s manželem opravdu považovali a regenerovali naši nervovou soustavu. Ale současně jsem z toho klidu a ticha začala mít zvláštní pocit. Připadala jsem si tak nějak nevyužitě. Jasně jsem si uvědomovala, že mě kluci budou potřebovat čím dál méně. A najednou mi přišlo hrozně líto, že ty roky, kdy mě potřebovali 24 hodin denně, kdy jsem věděla o každém jejich kroku, o každé jejich myšlence, kdy byli ochotní poslouchat moje rady a vysvětlování, že ta doba nenávratně odchází.

Na útrapy posledních měsíců a let se začalo velice rychle zapomínat.

Chtělo by to zase nějaké batole..., napadalo mě stále častěji.

Se svými pocity jsem se svěřila manželovi.
„No dobře,“ řekl. „Tak si pořídíme miminko.“
„A co kdybychom si raději vzali nějaké to dítě z domova?“ načala jsem opět již dříve několikrát otevřené téma.
„A proč ne vlastní?“ ptá se manžel.

Tuto otázku jsem již měla sama u sebe srovnanou a začala jsem nahlas uvažovat nad argumenty nahrávajícími dítěti z dětského domova:

1. Mám dobré zaměstnání a nechci jít na několik let na mateřskou


2. Proč si pořizovat vlastní dítě, když v ústavech jsou takové, které potřebují maminku a tatínka?


3. Nechci už rodit....

Hlavou mi šly vzpomínky na moje těhotenství a porody jako film.

Bohužel nepatřím k ženám, které považují těhotenství za nejkrásnější období života. První polovinou těhotenství jsem se prozvracela a druhou se valila jako slon, oteklá na celém těle. Jediné boty, které jsem mohla obout, byly manželovy rozšlápnuté sandále a břicho jsem měla takové, že mi všichni prorokovali dvojčata.

Porod samotný, jak mi jistě většina maminek potvrdí, není také žádný slastný zážitek.

Bohužel ani po porodu se mi od tělesných obtíží nijak neulevilo. Následovalo období kojení a s ním přišly i stále se opakující záněty prsu s horečkami. Vzhledem k tomu, že Vítý byl přes den dost čiperné miminko, neměla jsem mnoho příležitostí si odpočinout. Když byli Vítýmu čtyři měsíce, tělo si řeklo o odpočinek samo a mě odvezli s těžkým zápalem plic do nemocnice.

Za dva roky se vše (naštěstí mimo zápalu plic) opakovalo s Toníkem. Opět záněty, opět horečky. Jediná rada od doktora byla: odstříkávat mléko. Ale jak můžu odstříkávat, když mám prsa bolavá tak, že mi působí muka už jen kontakt s prádlem, o jakékoli další manipulaci ani nemluvě. Každé přisátí dítěte jsem sykala bolestí, ale v dobré víře, že mateřské mléko je pro dítě to nejlepší, co mu mohu dát, jsem statečně trpěla jako mučedník.

Potom mi někdo poradil obklady z tvarohu. Je fakt, že to přinášelo úlevu. Ovšem musím přiznat, že tato metoda je prakticky špatně proveditelná. Navzdory mému dlouhodobému intimnímu přátelství s tvarohem se mi nikdy nepodařilo umravnit ho tak, aby setrval požadovanou dobu na určeném místě.

Takže k bodu č.3: rodit už prosím raději ne.

„Bude lepší, vzít si to dítě z domova,“opakovala jsem znovu své přání.
„No tak dobře,“ souhlasil manžel. „Ale bude to holka.“

Samozřejmě, že jsme tuto záležitost probírali i s kluky. Ti s přijetím dítěte do naší rodiny počítali už od příhody s Pepíkem a naše rozhodnutí nadšeně přivítali. Jen by prý raději bráchu. Když ale i zbytek rodiny hlasoval pro holku, kluci alespoň spiklenecky prohlásili, že si z ní stejně vychovají bráchu.

Brzy na to jsem zašla na úřad pro žádost.

A abychom se prozatím nenudili ani chvíli, pořídil manžel psa.