Jednoho dne zazvonil telefon

Počáteční potíže s vytvořením webových stránek byly zdárně překonány a k mému potěšení byl jejich vznik radostně přivítán i ostatními páry.

Díky Našim stránkám začala mezi námi čilá komunikace. Všichni jsme se shodli, že to čekání je vážně šílené, že se všichni těšíme a všichni očekáváme až konečně zazvoní telefon a ozve se: "Máme pro vás dítě."

A...jednoho dne u nás opravdu telefon zazvonil...

Sociální pracovnice z Krajského úřadu mi sdělila, že dostali spis jedné holčičky.

"Jedná se o milé, hodné, klidné dítě," četla paní ze spisu, "ale se spoustou různých zdravotních problémů..." Proto se nás ptá, jestli se na to cítíme, a pokud ano, poskytne náš spis poradnímu sboru, který teprve rozhodne, jestli jsme právě my pro ni vhodnými rodiči.

Požádala jsem o fotku holčičky a tak jsme zjistili, že Anetka je nejen milá, hodná a klidná, ale také moc pěkná. No, a s těmi zdravotními problémy se nějak popereme.

Jenomže nás čekaly tři nekonečné týdny do poradního sboru. Věděli jsme, že nejsme jediná vytipovaná rodina. V životě se mi čas nevlekl tak pomalu.

Ale vyšlo to !!!

Asi za tři dny jsme se mohli jet na Anetku podívat. Paní ředitelka DD nás podrobně seznámila se zdravotní dokumentací. Když jsme se ani tím nedali odradit, konečně ji přivedli.

Do dveří nakouklo nastrojené děvčátko s pusou od ucha k uchu, ale v očích tak zvláštní divoký výraz, až mě zatrnulo. Je tohle dítě vůbec normální? Ptala jsem se sama sebe. A můj manžel, kterému jsem se o něco později svěřila se svými pocity, řekl: "To víš, že není normální. Je deprivovaná. Ale s tím jsme přece počítali, ne?"

Anetka si zjevně s našimi pocity nedělala žádné starosti. Všechny nás obešla a vlepila nám pusu. Potom vylezla Vítýmu na klín a s výrazem: "Tak, a co se bude dít teď?" tam zůstala sedět. Vítý, který neměl s malými dětmi mnoho zkušeností, byl trochu v rozpacích, ale už za chvíli dováděli všichni v herně, jako by se znali dávno a kluci nás začali přemlouvat, ať si Anetku vezmeme domů už dnes. Bohužel to nešlo. Ten den jsme s ní strávili asi 2 hodiny. Následující víkend jsme si ji půjčili domů, ale natrvalo jsme si jí přivezli až za další dva týdny, protože v mém zaměstnání museli vyřešit můj odchod.

A k tomu zdravotnímu stavu: Do DD přišla Anetka ve dvou letech. Její stav byl hodnocen jako těžká psychomotorická retardace. Po necelých dvou letech v DD už hodnotí psycholog její stav jako lehkou PM retardaci. (To slovo retardace zní hrozně, ale ve slovníku jsem si našla, že retardace je opoždění, což zní o dost lépe. To mi připadá jako něco, co se dá dohnat).

V praxi to znamená, že naše téměř čtyřletá Anetka má dovednosti a chováni dvouletého dítěte. Díky vadě sluchu má slovní zásobu asi sedm slov.

A teď si poraď, člověče, jestli je tento stav zaviněn zanedbáním a ústavní deprivací, nebo je to příznak nějakého vážnějšího problému?!

Ředitelka DD nám líčila, jaký udělala Anetka v dětském domově pokrok. To mě naplňuje nadějí, že vše doženeme. Mimo ORL a foniatrie je ještě sledovaná na ortopedii, neurologii a kožním. Čeká nás logopedie.

Je toho dost. Ale Anetka nám vše vynahrazuje svojí veselou povahou. Pořád se směje. Takové "dvouleté batole", které mě donutilo přehodnotit životní plány. Já bláhová, která jsem od samého začátku tvrdila, že kvůli dítěti neodejdu z práce, jsem najednou viděla, že je nezbytné, abych zůstala s Anetkou doma. Jak dlouho? Uvidíme. Tak dlouho, dokud to bude potřeba. Dokud Anetka alespoň trochu nedožene svoje vrstevníky.

Tak nám držte palce. Snad se nám to podaří.