Jak přijít do řečí snadno a rychle

"Dobrý den," pozdravila jsem. "My bychom chtěli adoptovat dítě..."

"To ale bohužel nepůjde," řekla k mému údivu.

Proč by to nešlo? Pomyslela jsem si. Vždyť spousta lidí má děti z dětského domova. Tak proč my bychom nemohli? Nechápavě jsem na ní hleděla.

"Vy, jako rodiče vlastních dětí," začala vysvětlovat, "nemáte téměř žádnou šanci dostat dítě do osvojení, to znamená do adopce. Ani si neumíte představit, kolik bezdětných manželských párů čeká na dítě vhodné k osvojení, a jak málo takových dětí je. Žadatelé o adopci čekají i několik let, než se najde právně volné dítě vhodné k adopci. Pro vás připadá v úvahu jedině pěstounská péče."

Ulevilo se mi. Tak přece nejsme úplně ztracený případ.

"No, pojďte dál," vybídla mě. "Probereme to."

"A jaký je v tom vlastně rozdíl?" byla moje první otázka.

Potom následovaly další a další.

Po půl hodině jsem odcházela z její kanceláře o něco chytřejší a s plnou hrstí dotazníků.

"Jestli tu žádost opravdu vyplníte, tak mi ji přineste a přijďte i s manželem," loučila se se mnou sociální pracovnice.

Doma jsem neskrývala rozpaky nad tím, že to "naše" dítě můžeme mít "jen" v pěstounské péči. Dlouho jsem rozebírala všechna úskalí, která by mohla eventuelně nastat. Manžel mě trpělivě poslouchal. Když jsem skončila s monologem, řekl na to jen jedinou větu. Velice jednoduchou a přitom tolik pravdivou. Řekl: "Takové děti přece taky potřebují rodinu, ne?"

Na to se opravdu nedalo namítnout nic.

Vyplňování žádosti nám zabralo dost času. Skládalo se z několika částí. Konečně jsme se dopracovali k části nazvané "Požadavek na dítě".

Z této formulace úplně šílím. Pokud by si tento nadpis přečetla nějaká nezasvěcená osoba, nutně musí nabýt dojmu, že se děti vybírají jako zboží v obchodě.

Ale tak to vůbec není!!

Jaké požadavky asi tak člověk může mít? Maximálně věk a pohlaví. Ale tím to končí.

Tato část žádosti by měla být nadepsána:

CO JSTE OCHOTNI A SCHOPNI TOLEROVAT U PŘIJATÉHO DÍTĚTE?

Tento nadpis by se mnohem lépe shodoval s výčtem variant následujících na stránce:

• Jiné etnikum
• Dieta, alergie
• Tělesné postižení
• Smyslové postižení
• Duševní porucha......atd.

Tenkrát jsem si myslela, že jsme docela tolerantní. Možnost "Rozhodně ne" jsme zaškrtli jen jednou. A to v bodě Mentální postižení.

Po několika dnech jsme se se všemi náležitostmi objevili v kanceláři naší sociální pracovnice znovu.

Prošla s námi jednu stránku po druhé a potom povídá: "Ještě bych vás chtěla upozornit, že si budu muset vyžádat posudky ze školy na vaše syny." Řekla to s jakousi omluvou v hlase.

"Ale klidně," odpovídali jsme s úsměvem. "To nám vůbec nevadí. Kluci ve škole prospívají dobře."

Pomalu jsme se loučili. Jen mi připadalo trochu divné, že ten posudek ze školy připomněla ještě jednou. Ale my ji znovu ujistili, že nám to doopravdy vůbec nevadí.

Čirou náhodou se pár dní nato konaly rodičovské schůzky.

Byla jsem moc zvědavá, jestli se už věci daly do pohybu a jestli si soc. pracovnice opravdu vyžádala ty posudky. Celá netrpělivá jsem přistoupila k učitelce našeho mladšího syna.

"Už si vyžádala sociálka ten posudek na Toníka?"zeptala jsem se.

"Ano." Odpověděla učitelka velice odměřeně. "A musím říct, že nás to všechny velmi překvapilo!"

Teď jsem byla trochu překvapená i já. Jindy přátelská a usměvavá učitelka...a teď tohle. Asi nemá pro takové věci pochopení, pomyslela jsem si. Stručně probrala Toníkův prospěch a chování, chladně se rozloučila a já běžela do třídy staršího syna.

Z toho, že se i druhá učitelka chovala stejně odměřeně, jsem byla už úplně nesvá. Na moji otázku ohledně posudku ze sociálky vyhrkla:

"Já tedy nevím, co se u vás děje. A ani to nechci vědět..."

Pomalu mi to začalo docházet.

"A oni vám neřekli, proč ten posudek chtějí?" zeptala jsem se udiveně.

"Mě to ani nezajímá...," pokračovala učitelka ostrým tónem.

V tom mi to docvaklo a začala jsem se smát.

"To já vám, paní učitelko, teda klidně řeknu. Chceme totiž přijmout dítě z dětského domova."

Vteřinové ticho a potom jsme se začaly smát obě.

"Ale řeknu vám," promluvila učitelka, "na můj vkus šla ta žádost o posudek přes příliš mnoho rukou. Sekretářka to rozbalila, nesla to zástupkyni, potom jsem to dostala já.

To víte," omlouvala se, "takové posudky vypisujeme jen v případě, když se rodiče rozvádějí a nemohou se dohodnout, nebo když se dostanou do nějakých velkých dluhů..."

Dlouho předtím ani potom jsem se tak nenasmála jako tenkrát, když jsem potom celou historku líčila doma.

V životě bych nevěřila, jak snadno přijde veskrze slušná rodina do řečí.