Přidat názor k článku Když je dítě v nemocnici…

No mě přijde, že v prvním případě zažije dítě dvě minuty, které můžou být pro ně veeelmi dlouhé, ochromujícího poznání, že jeho matka ho opustila v cizím prostředí, kde mu cizí lidé budou dělat něco nepříjemného nebo dokonce bolestivého. Je individuální, za jak dlouho se smíří s tím, že na matku nelze spoléhat, že je v tom samo. Vztah se potom může na povrchu jevit v pořádku, dítě se chová stejně jako předtím, ale to vědomí zrady od člověka, který mu měl být nejbližší oporou, nezmizí.
V druhém případě je to nepohodlné pro matku. Nikdo netvrdí, že se s dítětem má půl hodiny diskutovat. Pokud vím, že mé dítě je panikář, vysvětlím mu předem, co se bude dít, i to že se to udělat prostě musí, že může křičet, jestli chce, ale já ho budu muset podržet a vyšetření/odběr/zákrok se udělá a potom to už bude mít za sebou. V čekárně zopakuju svůj slib, že budu celou dobu s ním, při překračování prahu ordinace se nadechnu a potom už jenom odezírám(přes synův řev není slyšet) ze rtů pokyny zdravotníků.