ten náš bolestín řve taky. Ale ošetřit ho je obtížné za každé situace - nejlepší je, když na to má čas a někdo mu to ukáže a vysvětlí.
Třeba ultrazvuku se nebojí, protože už ho zná a díky jedné milé doktorce, co si na něj udělala čas a nechala ho si jezdit po ruce a pak po břiše, aby si sám přišel na to, že je to ok, to není s řevem (taky to nebolí, že jo).
Odběry jsou u něj kapitola sama pro sebe, minule tam s ním šel muž a po odběrech sestra křísila muže
kolemstojící se synka ptali, jestli byl tatínek na odběrech a synek odpovídal, že ne, že na odběrech byl on, ale tatínkovi je z toho špatně
Příště půjdu zase já, břicho nebřicho, kluci to evidentně nedávají.