Přidat názor k článku Habituální potrácení - můj příběh

Ahojky
Chtěla bych se s vámi podělit o můj smutný příběh.Vše začalo,když jsem podruhé otěhotněla.Musela jsem se rozhodnou zda si dítě nechat nebo jít na interupci.Po dlouhém uvažování a přemýšlení jsem se rozhodla pro to druhé.Né že bych dětátko nechtěla,ale je mi pouhych 22let a po finanční stránce bych nedokázala uživit tvě děti.Kdyby se miminko narodilo vim že by strádala i moje první holčička ktera se mi narodila 29.5.2009 a druhý termín jsem měla na 24.5.2010 takže Nikolce by nebyl ani jeden rok a už by tu byl další mrnous,který by potřeboval další postýlku,kočárek,plýny,oblečení a na to já jsem doopravdy neměla.
I když to pro mě bylo moc bolestné musela jsem jít na interupci.
Pořád jsem si do kolečka říkala,že to bylo dobré rozhodnutí
a ujištovala se ze nejsem spatná máma a že to dělám pro Nikolku.Když nastal den D a já měla nastoupit do nemocnice pořád jsem se ujištovala že dělám správně.
Když jsem šla v nemocnici na gynekologii aby zjistili jak je plod(už to byl plod ne embrio byla jsem v 9tt.)veliký další rána byla když přišla paní doktorka.Bylo mi neskutečně trapné,že mě vyšetřuje doktorka,která rodila a dala život mé holčičce.I to jsem tak nějak zvládla.
Po té jsem byla převezena na lůžkové oddělení kde už jsem jen a jen čekala na pana doktora co mi tu interupci udělá.To čekání mě doslova zabíjelo chtěla jsem to mít už za sebou abych na to co nejdříve zapoměla.Je fakt že to nejde zapomenout ale aspon se vyrovnat s pocitem viny,že jsem zabila bezbraného človíčka který za nic nemůže.I ted kdyz píšu tento článek mi kapou slzy.
Když přišel pan doktor a převezli mě z lůžkového oddělení na malé zákrokové sály bylo mi ještě vědší smutno.Vyděla jsem kam plod spadne až ho ze mě vysajou a to mi moc sil nedodávalo.Myslela jsem,že mě třeba pan doktor podrží ale mýlila jsem se.Když mi anestezioložka napíchla kapačku pan doktor spustil,že tohle nevydí rad a proč jsem nepřišla dřív(kvůli financím jsem nemohla přijít dřív čekala jsem až budu moct interupci zaplatit dávala jsem 2500Kč)Takže jsem měla opět v očích slzy,strach a zmatenost.
Než jsem stačila panu doktorovi odpovědět PROČ anestetikum na mě zaclo působit.
Když jsem se probrala ležela jsem opět na lůžkovém oddělení a čekala jsem až bude vizita a propustí me domů.Měla jsem silný pocit prázdnoty a samoty.14dní po zákroku jsem byla v sylném depresivním stavu,ale dostala mě z toho moje holčička se kterou jsem na to né že zapoměla ale neměla jsem už žádné výčitky a deprese...Musím ještě dodat že můj přítel a moje mamka mi byli velikou oporou a bez nich bych to také nezvládla.Myslím na miminko do tedka.Byli by mu prave 2měsíce.
Určitě budu chtít mít další miminko ale až tak za 5let než se dostaneme ze všech dluhů.
Z pozdravem Lucka a NIKOLKA