Přidat názor k článku Příběh o odmítnutí amniocentézy s dobrým koncem

V listopadu 1997 jsem otěhotněla po IVF, těhotenství se vyvíjelo jako dvojčetné, ale došlo k syndromu mizejícího dvojčete. Triple test mi také vyšel s rizikem, že dítě bude mít Downův syndrom a lékař mi v pátek na kontrole řekl, že se máme do pondělí rozmyslet, jestli podstoupíme amniocentézu, informoval nás i o riziku, že 1-2 těhotenství ze 100 končí po amniocentéze potratem. Je to jako kapka v moři,ale pro nás to bylo tehdy velmi mnoho, zvláště po vytouženém těhotenství. Víkend byl hrozný, obvolala jsem snad všechny kamarádky a příbuzné a ptala se, jestli tento zákrok někdo podstoupil až jsem došla k tetě, která jej podstoupila při svém třetím těhotenství ve věku 38 let a ta mi řekla (kromě mnoha subjektivních bolestivých pocitů) větu, která vše rozhodla: "Ali, nikdy není nic na 100%, i takové testy se mohou mýlit, neriskuj a kdyby dítě mělo opravdu Downův syndrom, tak to můžeš řešit potom." Tudíž jsme se s manželem rozhodli zákrok nepodstoupit, myšlenku na toto riziko jsme v mysli zahnali do kouta a 11. 8. 1998 se nám narodil naprosto zdravý kluk. Naštěstí... Když byly synovi 3 roky, nastoupila jsem do jedné pražské porodnice jako administrativní pracovník a časem (až jsem se rozkoukala, seznámila a oťukala) jsem svou zkušenost sdělila jednomu docentovi a ten mi řekl, že v tomto případě byl triple test zkreslený, neboť došlo k syndromu mizejícího dvojčete a že on by mě na amniocentézu z tohoto důvodu vůbec neposílal.
Píšu to jako zkušenost. Kdyby se syn narodil postižený, tak bych si zřejmě nepodstoupení zákroku vyčítala, ale to jsou jen "kdyby"... Jsem ráda, že je to tak, jak to je a všem přeji, aby se nemuseli(y) rozhodovat, zda zákrok podstoupí.