Přidat názor k článku Příběh o odmítnutí amniocentézy s dobrým koncem

dovlím si také nesouhlasit.Nejen, že je to obrovská zátěž pro celou rodinu a to nejen tu úzkou, která s dítětem sdílí domácnost, ale i babičky děděčky a ostatní, kteří se na péči, i když jen občasné, podílejí. Především jsem toho názoru, že takto postižené dítě, nikdy nežije a nemůže žít plnohodnotný život a z tohoto hlediska mi rozodnutí ponechat si takové dítě v momentě kdy je ještě čas na potrat sobecké. Ať se na to díváte jakkoliv - dítě s takovým postižením potřebuje péči. Neustálou. A nikdo, ani vy, tu není věčně. Co bude s dítětem, až vy nebudete? Nikdo se o dítě nikdy nebude starat tak jako matka. A o postižené už vůbec ne. Lékaři ze všeho nejmín! A jen tak cvičně si zkuste projít pár "léčebných zařízení", myslím, že zcela bez okolků lze většinu z ich nazvat "novodobým koncentrákem"! NIKDY! ZA ŽÁDNÝC OKOLNOSTÍ BYCH DO TÉHLE SPOLEČNOSTI NEPŘIVEDLA DÍTĚ JAKKOLIV POSTIŽENÉ DO TÉ MÍRY, ŽE NENÍ SCHOPNO ZCELA SAMOSTATNÉHO ŽIVOTA! Myslím, že většina maminek, které se rozhodnou dítě si nechat, ve skutečnosti netuší, co bude dál. Jen si myslí, že dítě má právo na život. Podle mě bychom měli spíš řešit právo na důstojnou smrt. A to nejen u dětí!