Přidat názor k článku Příběh o odmítnutí amniocentézy s dobrým koncem

Teda Marci, ctu vsechny tve prispevky a . Mluvis porad o sourozenci jako o cizim. Vzdyt by s vami zil, snad i jako clen rodiny, ne? Pak by k nemu brachove meli vztah a vzdy je to o rodicich jaky ten vztah bude. Jestli ho budou brat jako partaka, jako nekoho, kdo jim ukaze jiny rozmer byti, anebo jako nejakou pritez.
Muj bracha (treti dite v poradi) se taky narodil s DS, nikdo nic v tehu nezjistil, jenze se psal rok 86 a nikdo o detech s DS moc nevedel. Vsichni (sirsi pribuzenstvo, lekari)mamu doslova prekecali, aby ho dala do kojenaku. Za tri mesice tam umrel. Mama dodnes lituje, ze si ho neodnesla domu navzdory vsem a vsemu. Argumentovat DNES, ze by na tebe okoli koukalo divne mi prijde zcela mimo. Dnes jsme, nastesti, uz dal. Co teprve by mela rikat moje mama v tom 86!
Ja osobne si nedokazu predstavit, ze se prcka vzdavam z jakehokoli duvodu! Jednoho zdraveho mam a od te doby me mamino vypraveni vzdy trhalo srdce.
A k te ADHD: muj byvali partner to mel taky, puberta na drogach, vlastne se tech drog nedokazal vzdat uplne ani pozdeji, alkohol byl (a asi stale je) nedilnou soucasti dne, nezridka se stavalo, ze po desatem pivu a nejakem panaku se strhla rvacka, no a z te vsi kombinace se mu rozjela maniodepresivni psychoza. Lecit se odmita, protoze manií omlouva kdejaky prusvih a vsichni mu to basti. Ja uz byla prejedena. Jinak teda ohromne hodnej a dobrackej clovek, penize vydelat umi, ale zivot s nim by byl pro me peklo.
Preji tobe i synum jen to nejlepsi