Přidat názor k článku Příběh o odmítnutí amniocentézy s dobrým koncem

Můj manžel mi při mém prvním těhotenství na otázku, jak by se zachoval v situaci, kdyby se nám náhodou narodilo dítě s postižením, řekl úplně bez rozmýšlení: "Nic, nechali bychom si ho, vždyť by bylo naše." Nevím proč, ale samotnou mě to v té době nutilo nad tím přemýšlet a přiznám se, neměla jsem a doteď nemám jasno, jestli bych v sobě našla sílu dlouhodobě se o někoho starat a nezhroutit se z toho - nikdy jsem to totiž nezažila, ani moji rodiče zatím nebyli podobné situaci vystaveni. Pro mě bylo už tak neskutečně náročné naučit se starat o zdravé dítě. Sebekriticky přiznávám, že u nás bych byla ten slabší článek já. Manžel by měl asi problém vydržet ne s dítětem, které by nebylo v pořádku, ale spíš se mnou, protože bych to asi psychicky moc nezvládala. Ale myslím, že člověk si zvykne téměř na všechno a jak už jsem psala jinde, pro mě by bylo myslím snazší naučit se žít s "jiným" dítětem a překopat své životní hodnoty než žít s vědomím, že jsem nechala utratit vlastní dítě...