Libiku, podívej já vím, že nejlepší je rodina. Ale zkus si představit, že se máš starat o 100kilovou tchýni (která ti celý život pila krev) s pokročilým Alzheimerem s rozpadem osobnosti, dej výpověď v práci a ber tu almužnu od státu za péči o osobu závislou, plať z toho hypotéku a živ dvě děti na VŠ a ber v sobě nekonečnou lásku, pochopení a toleranci. Péče o tak nemocného člověka je nesmírně psychicky vysilující (neříkám že nemožná), odpočinku se ti nedostane a vděku rodiny nebo tchýně taky ne. Přinesla bys tuto oběť? Já vím, že je to hnusné, ale osobně tuším, že bych nebyla schopná této oběti pro tchýni, se kterou jsme střídavě na válečné noze. Snažím se být upřímná. Kdyby šlo o moji maminku, starala bych se jak nejlíp bych mohla, ale nevím jak bychom to utáhli po finanční stránce, ale oběti bych pro ni přinášela mnohem raději.
Jak říkám, práci sestřičkám nezávidím a připomínám, že ji nemůže dělat každý. Není to práce, ale poslání a smekám před všemi sestrami, které to zvládají s úsměvem na tváři.
Předchozí