"Age diskriminace" aneb od jakého věku nemá senior mozek...

Když jsem v letech 1988-1992 studovala zdrávku a posléze pracovala v nemocnici, jak na plný úvazek, tak na poloviční v průběhu studia na VŠ, setkávala jsem s běžně s podivným přístupem ke starším a starým lidem.

V té době byl často považován za opravdu obstarožního už 65letý člověk, což bylo signálem k tomu, aby se k němu začali všichni zaměstnanci nemocnice chovat jako k dítěti, divže mu netykali.

A tento přístup měli nejen ke starým, ale i k mladším-umírajícím, kteří neuvažovali vždy úplně jasně.

Už tehdy mě dost udivovalo, jak se zde zachází s lidskou důstojností.

Už tehdy mě dost udivovalo, proč si to ti lidé, kteří se bránit můžou, nechávají líbit...

Už tehdy mě dost udivovalo, že se tak děje na všech odděleních, kterými jsem prošla.

Bylo úplně fuk, zda měla 80letá babička stařeckou demenci nebo zda četla Sartera a dělala překladatelku z 5 jazyků... každá se oslovovala "babi" a i dobromyslný přístup sestřiček a ostatních byl k uzoufání ponižující.

Navíc ať se jednalo o hemeroidy, zlomeninu nebo nádor, jakmile "tomu" bylo nad 65-70 let, flákala se i léčba, protože to bylo stejně jedno. Informování pacienta prakticky neexistovalo (stejně by tomu nerozuměl), a když se některý z pacientů odvážil zeptat, cože to dostává za injekci nebo léky, nezřídka tím vyvolal u sester hluboké opovržení (co je mu do toho, že?)

Exkurze do domova důchodců mě tehdy dorazila:

V kroužku na židlích sedělo v rámci rehabilitačního cvičení kolem dokola cca 10 žen od 70 do 95 let. Pouze jedna z nich byla "jako dítě" a jako dítě se taky radovala z každého úsměvu ošetřovatelky.

Ta předcvičovala a dámám, které se nacházely ve stavu plného a jasného vědomí, dámám vědomým si své důstojnosti, dámám vzdělaným a zasloužilým, říkala šišlavě: "Táááák a teď pěkně žvedneme pačičiky a mááááváááme, máááváááme, pááááápááááá, páááápáááá, a jedna nožička krouží vpravo, a honem doleva, Mařenko, neflákej to, a druhá nožička krouží doleva, teď doprava...táááák je Boženka šikovnáááá..."

Všechny tato zážitky z mládí se mi vrátily jak bumerang letošní prázdniny.

Ve zdravotnictví nepracuji skoro 10 let a domnívala jsem se, že se od dob mých studií a mé praxe leccos změnilo. Možná. Možná někde a možná nějak a možná to byla zrovna smůla…

Uvědomuju si toho hodně až zpětně a ráda si to poněkud zrekapituluju…

Každé léto k nám do hor jezdí z Prahy, mého rodiště, moje babička. Jsem za to velmi vděčná, protože mám s kým jezdit na výlety, s kým se chodit koupat k rybníku, pomáhá mi s miminkem, resp. batoletem, pomáhá mi s žehlením a spoustou dalších věcí…

Babičce je 85let, má úplné VŠ vzdělání a na VŠ učila celý život. Paměť má lepší než já, fyzičku má PODSTATNĚ lepší než já. Vede již léta cvičení seniorů, plave, věnuje se turistice, běžkuje, jen na kole už asi 3 roky nejezdí, že se jí prý točí hlava…

Letos měla smůlu - v polovině pobytu u nás si zlomila pažní kost těsně pod ramenem. Bylo to večer, když jsme se chystaly domů od rybníka. Našeho ročního chlapečka poprvé v životě krmil a ukládal ke spánku tatínek, protože my dvě jely okamžitě na chirurgickou pohotovost do 25km vzdáleného města.

Že byla ambulance poměrně plná, s tím se dalo počítat - neděle večer.

Že jsme tam čekaly přes dvě hodiny, to holt tak bývá.

Že měla babička silné bolesti (kromě ruky si natloukla taky hlavu, ale naštěstí z toho otřes mozku nebyl) a nebyla nijak průbojná, to bylo pochopitelné.

Ale…

Sestřička byla profesionálně milá…co dodat? Nic víc, nic míň. Nezajímalo ji, co se přesně stalo, neptala se, nač by se ptát měla a rentgen babiččiny hlavy, nejen ruky, jsem si "vydupala" já.

Chirurg byl takový, jací chirurgové bývají, což je sice jakýsi omluvný úzus, ale já si doposud myslím, že žádné povolání nedává nikomu právo být arogantní a přezíravý.

Kdybych nechala mluvení a podávání informací pouze na něm, nevíme dodnes, jestli měla babička zlomenou ruku nebo nohu.

Přístup: "To bude dobrý, babi", ačkoli babičku vůbec nijak neoslovoval, mě lehce vytočil, ale zachovala jsem klid, vysvětlila lékaři, že babička sportuje a myslí a zeptala se na věci, které jsem považovala za podstatné, jelikož věty: "Máte to zlomené. Pruban budete mít tři neděle a za týden na kontrolu…zavolejte dalšího" se mi vskutku nezdály jako dostatečné informovaní pacienta, který je v šoku, má strach a velké bolesti.

Díky veškerému možnému úsilí se mi podařilo babičku během pár dní přivést k lepší náladě a chuti k jídlu (Becherovka na noc - doporučuji! :o))), ale bylo velmi těžké "vyrazit" z ní, co přesně potřebuje, nebo chce, jelikož velmi špatně snáší jakoukoli bezmocnost a je soběstačná za jakýchkoli okolností.

Argument, že jsou v jejím věku často lidé připoutáni na lůžko a zcela odkázáni na pomoc druhých, komentuje morbidně: "To bych radši nebyla…" aj.

Týden po úrazu kontrola. Tentokrát jsem nemohla s ní, jeli moji rodiče a tato kontrola se vyznačovala ještě větší lhostejností a arogancí ze strany lékaře.

Trochu chyba babičky - nenapsala si otázky, jak jsem jí radila (vždyť i já si musím všechno psát, když jdu s batoletem k pediatrovi :o)) a navíc trpí jakousi nevysvětlitelnou pokorou vůči lékařům a zdravotnictvu obecně.

Pozorovala jsem to už během své praxe - i velmi průbojný a sebevědomý člověk se změní v cosi, co si je vědomo své podřízenosti a toho, že je plně v moci doktora a podle toho se musí chovat…trpí tím hlavně předválečná a těsně poválečná generace, ale nerozumím tomu.

Chirurg na starou dámu mluvil jako na senilního absolventa zvláštní školy a sdělil jí, jak to má pěkně rozmašírované, musí přijít na kontrolu za 14dní, že ji na pracoviště v místě bydliště nepřevede, protože je problém s rentgeny a zprávami, pod pruban nekouknul, doporučil ledování a odeslal babičku ven.

Babička nešťastná, jelikož nevěděla, na čem je a navíc měla pocit, že nás bude dalších, neplánovaných 14 dní obtěžovat.

Poslední kontrola po 14 dnech už byla protekční, u známého, což jsem si vydupala na rodičích. Všechny RTG dostali na CD, zprávu podrobnou, babička nafásla novou ortézu, pohovořili o možnostech, o tom, co bude dál… Také se nezeptala na všechno, ale bylo jí lépe.

V současné době je v ambulantní péči rehabilitačních pracovníků a chirurgů ve svém bydlišti a snad bude vše v pořádku.

Srůstání kosti není v 85 letech žádná legrace, ale babička ještě nemá ani známku osteoporózy, doktoři žasnou nad pevností jejích kostí, takže pevně doufám v úplné vyléčení.

Vrátila jsem se však o 15 let zpět a stále mi nejde do hlavy, proč mají (nejen) zdravotníci ke starým lidem univerzální přístup, bez ohledu na jejich duševní stav, vzdělání, vědomosti a další faktory, které ze seniora dělají tvora rovného člověku...:o)))

Jak to tedy funguje?

Nebo lépe: "Jak by to mělo fungovat?"