Přidat názor k článku Náš příběh o pěstounské péči – 10. díl: Deník

No, ono je to tak, že když se do rodiny dostane takovýto "mimozemšťánek," tak je vše co se kolem tebe děje, tak neuvěřitelné, že běžné starosti s bio dětmi a manželem jsou tak nepodstatné a malicherné, že opravdu vnímáš, jen ty skutečné problémy a to jsou ty, které byly způsobeny citovou deprivací dítěte. Prostě jen koukáš na to dítě a říkáš si: "Jak je vůbec možné, že se tohle dnes ještě děje?" Ty děti jsou v tak hrozném stavu, že vůbec nechápeš co dál. Při pohledu na takhle citově zmrzačené dítě, se tvoje emoce zbouří.
On je to velký rozdíl číst článek a být denodenně s takovýmto dítětem, které je jak prázdná nádoba s pevně uzavřeným víkem.

Mateřídouško, rozumím a chápu, prošli jsme skoro tím samým. Těším se na další pokračování, i když mě tvé články vždy vrátí o čtyři roky zpět a znovu prožívám tu beznaděj, kterou jsem tehdy cítila, když jsme my dostali tu naší holčičku. Je třeba, aby se lidé dozvěděli, co dělá ústav z dětí a že není možné v tom pokračovat dál.

Přeji hodně síly a pevné nery