Ahoj Tvetty! :) Náš malý taky spal s námi, do 14 měsíců kdy jsem přestala kojit a pak ze dne na den začal spát v postýlce v naší ložnici skoro celou noc. Pak od svých 18 do 19 měsíců spal zase s námi, protože jsme měsíc čekali na nábytek v novém domě, jakmile postýlka dorazila, dali jsme ji do jeho pokoje a začal spát tam. S usínáním problém není, dáme ho do postýlky, když na něm vidíme, že je unavený a on po chvíli usne, řvát bych ho v žádném případě nenechala, to ho okamžitě beru zpátky do obýváku a prostě je s námi, dokud neusne bez řvaní, kdyžtak ho místo do postýlky dáme k nám a to spí krásně. Když ho trápily zoubky, do postýlky nechtěl, spal několik dní s námi.
Metoda vyřvávání (Estivil a podobní `experti`) je fakt dobrý způsob, jak dítě ztraumatizovat na celý život. Myslím, že moje celoživotní nechuť k momentu zhasnutí a usínání a vůbec zdlouhavé usínání všeobecně je následkem. Současný trend je spaní v posteli s rodičema podporovat, hlavně při kojení je to výborný, protože se u toho matka může vyspat - já bych tedy opravdový vstávání z postele každý dvě tři hodiny nedala, to je masakr. Manželovi to nevadí, naopak. Zalehnutí se stane snad jenom v případech, které se uvádějí v literatuře: nadměrná obezita rodičů a vliv alkoholu nebo prášků. Ještě se to nedoporučuje v případě kouření (jednoho z) rodičů, asi aby dítě nedýchalo nikotinové výpary z plic nebo co.
Předchozí