Expert na spánek vašich dětí? Jedině vy!

Na jedné straně stojí ti, co zastávají metodu „nechat dítě vyřvat“, a na druhé ti, kteří doporučují mít dítě do jednoho roku v posteli s rodiči. Kdo má pravdu? Proč je spánek dětí tak důležitým tématem?

Věřím, že čtenářky a čtenáři toho o spánku dětí již hodně přečetli. Vědí, že před spaním je dobré dodržovat stále stejné rituály, dávat dítěti pořádně najíst, vhodně upravit místnost, ve které spí. Přes všechny tyto rady je dosažení ideálního nočního spánku dítěte často obtížné. Proč tomu tak je? Z jakého důvodu se názory na uspávání dítěte tolik liší? Někdo důsledně nedoporučuje nechat dítě usínat u prsu, jiný to zase považuje za samozřejmost, kterou by matka dítěti měla dopřát.

Boj o moc

Spánek dítěte je jednou z prvních možností, kde mezi rodiči a děti může proběhnout „boj o moc“. Dítě si zkouší, kde jsou hranice, kam až se svými požadavky může zajít. Co všechno máma a táta udělají proto, abych usnul?

V dlouhém uspávacím zápolení, kdy sami rodiče jsou již na pokraji fyzického zhroucení, se občas začíná hrát hra „kdo z koho“, a rodiče možná zprvu nevědomky začnou dítě brát jako rivala - který má dost kruté metody mučení. Zde se pak začíná odehrávat něco víc, než jen pouhé uklidňování dítěte, a pokud se tak děje, je dobré si toho být vědom.

Proto musí rodič zkoušet odhadnout, jestli křik před usnutím je způsoben tím, že dítě nemůže najít klid, nebo jestli už se jedná o částečně vědomou manipulaci a snahu řídit chování rodičů.

Zdá se mi, že mnozí rodiče se bojí, jestli dítě nerozmazlí. Často se ptají, jak poznají, jestli dítěti ukazují dostatečně hranice. Odpovědí je více, dám však klasický příklad. Děti, které se naučí manipulovat, operují často svými „obsedantními“ požadavky: například odmítají jídlo, pokud jim ho maminka nerozdělí do pěti kopiček, zakazují ostatním, aby chodili po schodišti, dokud ony nedojdou dolů apod. Zde je na místě na „pravidla“ dětí nepřistoupit a kopičky z těstovin či blokádu schodiště prostě v žádném případě nedělat. Jinak to vede k modelům, které velmi trefně popisuje Jiřina Prekopová v knize Malý tyran. „Vedle slabých a manipulovatelných rodičů se dítě nemůže cítit bezpečně,“ píše. Zde je určitě dobré být důsledný a jít „proti vůli“ dítěte (tím, že bychom dítěti vyhověli, bychom dítě šťastné ani neudělali – děti potřebují mít hranice, které je uklidňují). U uspávání to ovšem není tak jednoduché, i když dítě bude pro své uspání pokaždé chtít zazpívat tu stejnou ukolébavku.

Co miminko potřebuje

Spaní, stejně jako například jedení, je stav, do kterého se nedá donutit. Dítě se musí naučit vypěstovat si ke spánku zdravý vztah. Co dítě tedy skutečně k dobrému spánku potřebuje?

Je to velmi jednoduché: klid, pohodu, spokojenost, načerpanou z proběhlého dne a trpělivost ze strany rodičů (a samozřejmě absenci zdravotních problémů). Protože mám dvojčata, v uspávání se mi jakákoliv ukázka netrpělivosti nevyplatí rovnou dvakrát. Když vedle již spícího dítěte položíte druhé, které ještě ke spánku není „zralé“, tak po vteřině, kdy myslíte, že máte vyhráno (rovná se děti uspané), máte díky křiku najednou obě děti opět vzhůru. Je to jako byste hráli Člověče nezlob se, ale i z domečku by vás mohl stále někdo vyhodit. Proto je nutné se naučit být trpělivý, nesnažit se urychlovat rutinu před spaním.

Málo se u nás mluví o tom, že děti mají dva cykly fungování – jeden denní a druhý noční.

Na konci cyklu je vždy spánek mělčí a dítě se v něm snadno budí. Anne Bacus v knize První rok vašeho dítěte píše: „Mnoho dětí se v noci probouzí na konci jednoho spánkového cyklu, kdy už spánek není tak pevný. Neumějí se pak ponořit do dalšího cyklu samy.“ Proto je pro dítě dobré, když umí samo usnout. Na konci cyklu si spánek nenarušuje, probudí se a zase v pohodě usne.

Dítě ve vlastní posteli

„Dokážeš si představit zvíře, které by své mládě nechalo spát ve vedlejším křoví?“ tak argumentují rodiče, s nimiž dítě spí v jedné posteli. Usíná u prsu a v noci se k němu přisává, kdy chce. Jedná se vysloveně o kulturně podmíněnou záležitost, která je v určitých dobách a kulturách podporována, a jinde zase naprosto zamítána. Těžko se dá výzkumně ověřit, k čemu společné spaní vede, protože matky, které to dělají, se obecně k dítěti chovají jinak než ty, pro jejichž děcka je rodičovská postel zakázaná zóna.

Každopádně tento způsob uspávání je úspěšný. Děti se v posteli rodičů cítí bezpečně, méně pláčí. Funguje zde i nápodoba. Když vás dítě cítí uvolněně dýchat, samo přejde do „relaxujícího režimu“. Můžete to dokonce použít při uspávání, když dítě držíte v náručí – začněte zhluboka dýchat „jako ve spánku“, dítě bude za chvíli dýchat podobně a může brzo usnout. V argumentech proti, kromě „rozmazlování dítěte“, zaznívá i potenciální nebezpečnost tohoto počínání: i když se říká, že matka by dítě nikdy nezalehla, lékaři z pohotovosti mají zkušenosti jiné. Případy přidušení dítěte jsou poměrně časté.

Opravdu je dobré nechat ho vyřvat?

Existuje tedy nějaká zázračná metoda? Rodiče, kteří to vyzkoušeli, se shodují, že pokud dítě neumí usínat samo, metoda „nechání vyřvat“ funguje. Po několika dnech až zhruba dvou týdnech dítě přestane při usínání řvát a „naučí“ se usínat samo. Otázka zní, co se vlastně touhle metodou dítě učí a co zažívá? Nejdříve se podívejme, co se děje ve vztahu mezi vámi a vaším dítětem. To je zvyklé na vaši celodenní přítomnost a pomoc v situacích, kdy to potřebuje. Najednou se vás nemůže dovolat. Můžeme předpokládat, že kvůli tomu mezi vámi a dítětem vzroste bariéra a poruší se vzájemná důvěra. Dítě také přestane spánek považovat za způsob uklidnění. Poté co dlouho křičí a usíná v podstatě vyčerpáním, v něm akorát roste strach a stres. Na povrchu mohou rady o vyřvání dětí ve vedlejším pokoji znít jako rychlé osvobozující prostředky z nočních maratonů, ale z dlouhodobého hlediska mohou působit ztrátově. Vy tím ztrácíte možnost poznávat potřeby svého dítěte a být tak „expertem“ na něj. Nenaleznete přirozenou rutinu, která svědčí právě vašemu dítěti. Zvláště v prvním půlroce je důležitější se zaměřit na to, co dítě skutečně potřebuje a co by mu spánek usnadnilo.

Jak přistupovat ke spánku vašeho dítěte

1. Vytvořte si realistický přístup k uspávání

Nejlepší, co můžete udělat, je vytvořit pro vaše dítě bezpečné prostředí, které pomůže dítěti usnout. Dlouhodobým cílem by mělo být vytvořit u dítěte zdravý vztah ke spánku – dítě by mělo spánek považovat za příjemný stav a nemělo by se usínání bát. Hodně obtíží spojených se spánkem jak starších dětí, tak dospělých, má původ v raném dětství. Hlavně tam, kde dítě zažívalo pocit, že spánek je nepříjemný stav, kterému je třeba se vyhnout. Je potřeba si uvědomit, že vytváření pozitivního vztahu ke spánku není lehká práce. Zrovna tak jako je dlouhodobým cílem péče a rozvoj dítěte v průběhu dne, tak je potřeba dlouhodobě rozvíjet vztah dítěte ke spánku. Naučte jej považovat spánek za příjemný a později vy i vaše dítě budete spát lépe.

2. Nesnažte se spánkové návyky urychlit „zázračnými “ metodami

V knihách o výchově najdeme často mnoho dobře míněných rad, jak dítě naučit spát. Mnoho z nich je založeno na technice nechat dítě vyřvat. Tato metoda sice většinou funguje, ale má poměrně hodně negativ (viz článek).

Krom toho se nabízí i mnoho zajímavých technických pomůcek, například dětské monitory, které „zpívají“ ukolébavky, samosepohupující kolébky a podobně (za největší absurditu zatím pokládám medvídky na baterky, kteří vydávají zvuky, jako že „dýchají“, dítě si prý pak myslí, že má vedle sebe dospělého). Než přeberete ohledně spánku svého dítěte radu od někoho jiného, nechte si to pořádně projít hlavou. Než vyzkoušíte jakýkoli nový spánkový režim, snažte se posoudit, jak to sedí k temperamentu a citlivosti vašeho dítěte. I když metodu doporučuje známý psycholog, neznamená to, že vašemu dítěti bude vyhovovat. Pokud se nedaří s dítětem vytvořit nějakou příjemnou a přirozenou rutinu, snažte se zamyslet, co byste mohli změnit v denním životě, aby to pro dítě bylo příjemnější. Tento přístup je lepší než se snažit okamžitě měnit své dítě.

3. Buďte flexibilní

Žádná z uspávacích technik nefunguje na všechny děti každý den, a dokonce ani s tím samým dítětem noc co noc. Je třeba neustále experimentovat. Pokud spánkový režim, který jste začali, nefunguje, je lepší jej změnit než trvat přes vytrvalé pláče na jeho dodržování.

4. Ověřte si, kde dítě spí nejlépe

Babičky, které byly vychovávány tzv. studeným odchovem v padesátých a šedesátých letech, považují dítě ve vaší posteli za nepřípustné.

Někteří současní psychologové zase odsuzují rodiče, kteří nechávají své dítě spát v jiném pokoji, než spí oni sami. Ale i zde platí, že vy jste nakonec „experty“. Sami zjistěte, co vám a hlavně vašemu dítěti vyhovuje nejvíce. Ve skutečnosti to dopadá často tak, že rodiče střídají místa – dítě například usíná ve své postýlce, ale po ránu se stěhuje k rodičům, nebo naopak.

Autorka článku je psycholožka a šéfredaktorka časopisu Rodina a škola.