Přidat názor k článku Pěstouni: Na objetí si musím počkat

před lidmi, kteří se umí s láskou postarat o děti s handicapy jakéhokoli druhu a mají z toho radost.
Nemohu proniknout do emocí pěstounů, ale přidám vlastní zkušenost s výukou dětí s handicapem:
Pár let jsem učila v ozdravovně, kam jezdily čas od času i dětské domovy (ředitel se snažil, aby jezdily zvlášť, mimo "normální" děti z rodin) - vystřídala se tam celá řada dětí, a co dítě, to "diagnóza."
Ačkoli jsem děti vídala jen pár hodin denně po dobu několika týdnů, úplně přesně si vybavuji ten pocit, tu vlnu nadšení a nesmírné radosti, když děti jakkoli pokročily, když se zajímaly o to, co povídám a snažily se pracovat (často chodily do speciálních a praktických škol a měla jsem trochu dojem, že se s nimi nikdo moc „nemaže“), hry a pohádky, které je čemukoli naučily, milovaly…a po roce, když se ozdravný pobyt opakoval, se praly o to, kdo bude u mě ve třídě…
Pochopitelně většinu času jsem však měla pocity zcela odlišné, až přízemní. Často mi letěly hlavou myšlenky začínající u oblíbeného přísloví mé matky: „Pro hubu na hubu“, až po páté přikázání Desatera , stejně tak jsem téměř denně propadala malomyslnosti a nedivila se v té chvíli, že se jimi na jejich základkách nikdo nezabývá...
Ale snad právě ten kontrast a směs pocitů a myšlenek dokáže dokonale umocnit to pozitivní.
Netroufnu si odhadnout, zda bych tyto děti dokázala učit celoročně a už vůbec nevím, zda bych je dokázala vychovávat v rámci pěstounské péče.
Proto hluboce smekám a pěstounům patří můj obdiv i dík za tyto báječné/nemožné děti…