Pěstouni: Na objetí si musím počkat

Asi bych u něho nedokázala patřičně ocenit, že se se mnou přijde pomazlit. Přijaté děti vám ukážou život a hodnoty v úplně jiném světle.

Včera se ke mně přišla přitulit moje poslední přijatá dcera, která je u nás teprve pár měsíců. Je jí jedenáct let a je v období, kdy se s naší rodinou sžívá, kdy se vymezujeme, oťukáváme a prohlubujeme náš vztah. U staršího dítěte to asi nikdy není období bezkonfliktní, ale je úžasné, neopakovatelné a nevratné. Mě tohle období fascinuje právě svou nepředvídatelností, svými vzlety, propady a zvraty. A tak dítě, které se ještě před chvílí „vztekalo“ kvůli nějaké blbosti, o deset minut později přišlo a zašeptalo: „To je ale štěstí, že jsi mě našla.“

Kdybych tenhle příběh četla kdysi, coby žena-nepěstounka, určitě bych si řekla: „No jo, jasně, má to holka štěstí.“ A ještě bych si pomyslela: „Zachránili ji z ústavu, ta jim ale musí být vděčná.“ Jenže já jsem už osmým rokem pěstounka. Za tu dobu jsem přijala tři holky starší jedenácti let a jednu pětiletou holčičku. Vychovávám děti s diagnózami mentálního postižení, posttraumatického stresového syndromu, hraničního intelektu, poruch emocí a Aspergerova syndromu. Moje děti nejsou bezproblémové a život s nimi není procházka růžovou zahradou. Je to spíš náročný adrenalinový sport. A přitom si dnes a denně uvědomuju, že to já jsem ta šťastná, že já jsem ta obdarovaná.

Nezažijete nudu

Kdybych je neměla, byl by můj život nudně předvídatelný. U svého biologického dítěte bych se asi neradovala z toho, že už nepropadá na speciálním učilišti a že už tolik nekrade. Asi bych u něho nedokázala patřičně ocenit, že se se mnou přijde pomazlit nebo že bojuje o mou pozornost. U biologického dítěte bych považovala za samozřejmost, že si ke mně vytvoří dobrý vztah. U přijatého dítěte nemohu považovat za samozřejmost vůbec nic. A proto cokoli, co se povede, jakýkoli mravenčí krůček kupředu je prostě takový XXX bonus - asi jako by vám nabídli lukrativní dovolenou zdarma pro celou rodinu i s plnou penzí a denní finanční rentou. Přijaté děti vám ukážou život a hodnoty v úplně jiném světle.

Je asi málo lidí, kteří by si dobrovolně vybrali „moje“ děti. Byly už starší, s různými handicapy, minimálně jedno z nich je romského původu. Navíc i to „moje“ je relativní. „Moje děti“ jsou u mne v pěstounské a poručnické péči. Znamená to, že mají i své biologické rodiče. A jejich kořeny je třeba respektovat - i když jim rodiče třeba ublížili, i když by se o ně nedokázali postarat, i když se o ně třeba vůbec nezajímají…

Přes to, nebo možná právě proto jsou to děti, které mi daly tak strašně moc. Naučily mě kreativitě, asertivitě, toleranci a pokoře. Donutily mě, abych poznala sama sebe - své silné a slabé stránky, i své limity. Teprve s nimi jsem pochopila, co to znamená, když člověk někoho miluje. Proto, abych si k nim vytvořila hezký vztah, nepotřebuji, aby byly perfektní či aby uspokojovaly moje potřeby, není nutné, aby mi byly vděčné, a není třeba, aby milovaly jenom mne - mají právo milovat i své selhávající biologické rodiče.

Naučily mě smát se věcem, které ostatním ani k smíchu nepřipadají. Naučily mě, že úspěch je relativní a běžnými prostředky neměřitelný pojem. Naučily mě vážit si maličkostí a ocenit každou klidnou minutu. Naučily mě - bývalou perfekcionistku orientovanou na výsledky - vnímat život jinak - barevněji a snad i s větším nadhledem. Naučily mě zodpovědnosti za druhé. V těch nejtěžších krizových situacích jsem si často uvědomila, že pro tyhle děti jsem možná poslední šance na rodinu, kterou mají. A právě tohle vědomí mi občas umožnilo vydržet i věci neběžné - a de facto zachraňovalo náš vztah.

Nejdůležitější je dát šanci

Co tedy je nebo by alespoň mělo být podstatou pěstounské péče? Určitě dát šanci žít v rodině dětem, o které je malý nebo žádný zájem. Dětem, které již zažily přinejmenším jedno podstatné životní zklamání. Myslím, že mezi dětmi v ústavech je jen málo těch, které by rodinu opravdu nepotřebovaly nebo které by v rodině nedokázaly žít. Po zkušenostech, které mám, mohu s klidným svědomím potvrdit, že má smysl dát šanci dětem starším, romským, dětem s handicapy, dětem s velkou citovou deprivací, dětem, které nejsou právně volné. I takové děti mohou v rodině rozkvést. Právě takové děti leckdy rodinu zoufale potřebují. A zároveň tím dáváme šanci i sami sobě - šanci poznat se, šanci věnovat se něčemu, co má smysl, šanci mít někoho rád. Mít rád bez očekávání velkých výsledků a bez nároku na vděčnost. Podstatou je děti přijímat - i s jejich limity, traumaty a kořeny. Přijímat je takové, jaké jsou. A snažit se nevzdávat péči o ně, i přes problémy, i přes jejich opakovaná selhávání.

Dobrý ústav může dát dětem skoro všechno - kromě lásky, bezpodmínečného přijetí a trvalých celoživotních vazeb. A přitom teprve láska dává smysl všemu, co se dítě učí. Bez lásky, bez přijetí a bez trvalých vztahů se dítě nemůže naučit mít rádo samo sebe, nemůže si uvědomit vlastní hodnotu. Co by tedy mělo být hlavním smyslem pěstounské péče? Snad umožnit zraněným dětem zakotvit v bezpečí, dát jim jistotu vztahu a šanci naučit se city nejen přijímat, ale i opětovat.

Autorka je pěstounka