Přidat názor k článku Pěstouni: Na objetí si musím počkat

Určitě máš, Řimbabo, velkou pravdu, všechny děti nás obohacují, něco nás učí. Ale přesto jsou tvoje zkušenosti nesrovnatelné s tím, co píše Hanka. Máme děti svoje biologické, i děti v PP, a vše, o čem píšete obě dvě, je kvalitativně diametrálně odlišné. Často se setkávám s tím, že "to známe taky, to prožíváme i my s našimi biologickými dětmi", ale to je opravdu jiná kategorie. Těm dětem skutečně chybí velmi významný kus jejich dětství, a to se podepisuje na každém dalším dni jejich života.

Dítě, které přichází z ústavu do rodiny, je nemocné těžkou nevyléčitelnou nemocí, na kterou nejsou žádné léky. Nemocí, která se nedá pojmenovat, nejsou pro ni zdravotní kódy, nedá se měřit. Je to hluboké, niterné zoufalství, extrémní opuštěnost.
Nemá v sobě nic z toho, co znáte od svých dětí. Nezáleží mu na ničem jiném než na vlastním přežití. Škube si vlasy, drásá kůži, hlavičkou buší do polštáře, kouše si ruce až do krve. V noci křičí ze spaní, pomočuje se a mokré prostěradlo dovedně skrývá. Jakmile se nikdo nedívá, krade jídlo a schovává si ho pod polštář. Má číhavý pohled a je kdykoliv připraveno se bránit. Neví, co jsou to city, emoce. Nepláče, nesměje se, čeká.
Funguje u něj „efekt odvrácené tváře.“ Když od dítěte, které s láskou vychováváte, matka odvrátí tvář, je zoufalé, nešťastné a udělalo by cokoliv, aby se na něj zase podívala, usmála se, přestala ho takto trestat. Matka s odvrácenou tváří představuje nejistotu a strach.
Pokud odvrátíte tvář od dítěte, které přišlo z DD, znamená to pro něj úlevu. Je to signál „dobrý, nedívá se, teď můžem“. Pohled z očí do očí, tento intenzivní kontakt s druhým člověkem, pro něj představuje ohrožení, nesnesitelný tlak, nejistotu. Jejich přitulení se má úplně jiné rozměry.