Přidat názor k článku Pěstouni: Na objetí si musím počkat

Řimbabo, píšeš sice o své "normální mateřské" lásce pěkně, ale úplně "mimo mísu". Zakladatelka píše o citech, které si my "jen biologické matky" nejspíš ani nedovedeme představit.
Neskutečně tu sílu v pěstounech a opatrovnících "problémových či handicapovaných" dětí obdivuju. Já sama bych asi těžko dokázala "fungovat" bez tajných přání, jak by se asi moje děti mohly vyvíjet, bez očekávání opětování lásky, které do svých dětí vkládám, bez očekávání i trochy vděčnosti. To vše od svých dětí v koutku doše naprosto očekávám, nestydím se za to. I já své rodiče milovala za jejich péči a vím, že ji taky očekávali, nežili oni ani teď já s vědomím, že tu lásku , co do dětí vkládám, nemusím cítit od nich ke mně zpět. Cítím, že je tam "od přírody". To pěstouni cítit nemohou, ti se za vše musí sami zasadit, každá jejich snaha nemusí být odměněna, tak jak by jim správně asi náleželo....
No prostě obdivuji Vás, kteří opuštěným dětem takto neskutečně pomáháte do života, do lásky!!!!