Přidat názor k článku Pěstouni: Na objetí si musím počkat

Řimbabo, já možná chápu, jak to myslíš, mám děti vlastní i přijaté.
Taky si vážím toho, že se děti jdou přitulit, že jsou hodní, že se snaží a dělají pokroky.
Ale u těch vlastních to člověk tak nějak očekává, považuje to za jakousi normu, ano, je to příjemné, ale tak to prostě má být, svět se točí správným směrem.

Ale u dětí přijatých je přitulení a pokrok (jakýkoliv a v jakémkoliv ohledu) něčím, na co se čeká a v co se doufá, takový důkaz toho, že to všechno má přes ty těžkosti smysl, že ten svět roztáčíme tím správným směrem.

Možná bych to v tomto přirovnala k výchově postižených dětí, kdy se rodiče radují z věcí, které ti se zdravými dětmi považují za naprosto nromální, běžné, někdy až obtěžující, a přitom je každý malinký pokrok a projev normálního života u dětí přijatých i u dětí postižených tak vítaný a očekávaný, hřeje u srdíčka jiným způsobem.
Ne že by to u vlastních člověk nevnímal, že by ho to nehřálo, ale je ten pocit prostě o něco jiný