Přidat názor k článku Pěstouni: Na objetí si musím počkat

No to si také nemyslím, že budou vyrovnaní pohodáři.. jak tě to napadlo... ?

Já jen, kolik takových lidí v naší minulosti muselo být a je, jakým mechanismem to funguje dál... co to s sebou nese pro nějakou kulturu... jak fatální následky by to pro nějakou kulturu a její poválečné (pokatastrofální) generace muselo být, a že to nikde není zpracovávané... nebo je to tak přítomné až skryté... jen takové zamyšlení...

Snad to není tak zlé, pár dnů po porodu. Jestli ano, já byla též několik dnů dítě téměř nepochované - produkt social. porocnictví a nedostatku míst v porodnici - moje mamka ležela na zcela jiném oddělení.

No ovšem produktem social. porodnictví jsme téměř všichni, téměř všichni jsme takto poznamenaní... nebo ne ?
Nechci tímto popírat, skutečnost, že první dny života je přítomnost milující matky pro dítě důležité (též to tak velmi cítím), jen, snad to není tak fatální. A terapií se to zpracovat dá, nedá ? Jak vlastně funguje terapie ? jak jsem pochopila, tak její napravující funkce je omezená, např. v těchto případech není nic platná. Maximálně může dát vědomí o tom proč něco tak je a z toho plynoucí něco (?), ale víc nic.

No a já mám dvojčata - pro můj opravdu špatný pocit, že jsem je nemohla pochovat, chovat, když plakali prvních 24-48 hodin po porodu téměr vůbec (vyjma chvilek na kojení, to ale vlastně neplakali) nemohla jsem s nimi být a pak ruce a síly jaksi nestačily.. no mám v sobě ránu, která se těmito informacemi, jak je prvních 5 dnů důležitých, jen rozrývá a těžkne. No ovšem je-li to pravda, nemá cenu se tomu bránit. Jen jsem možná i ráda, že jsem toto nevěděla v té porodnici, neb své hranice a systém bych asi nepředělala, na poporodní depresi si možná zadělala...

Tak věřmě v ozdravnou sílu dnů budoucích a ať se brzy změní náš dětem v ústavech nepřející systém a je hodně lidí jako Maceška a autorka článku.