Přidat názor k článku Pěstouni: Na objetí si musím počkat

Pracuji v děcáku. Myslím, že jsou tu lidi, kteří pracují fakt dobře, na maximum pro ty děti. A jsem si JISTÁ, že to nenahradí rodinu, ani omylem. Při sebevětším úsilí nenahradíš to, že se lidé v práci střídají, že děti nevidí vzor komunikace mezi partnery, taky že na jednom místě je houf deprivovaných dětí - kumulace třeba 50dětí (a každé má v sobě rány a potřebovalo by individuální letitý přístup) v jednom děcáku. Musíš se věnovat až 8 dětem, avšak dětem s problémy a dětem, které jsou citově vyprahlé (každé by tě chtělo jen pro sebe. Pokud je nějaký děcák soukromý a typu: manželé vychovávají 8 nebo nevím kolik dětí a společně s nimi žijí - pak mi to přijde zvenku podobné jako pěstounská péče, jak e to zevnitř nevím, nemám zkušenost.
Každopádně v normální velké rodině, se dětem věnuješ postupně, jako malinké si je vymazlíš a pak přichází teprve nové, každé dítě má svou pozici a své místo, cítí že je přijímán, má stabilní stále "Své" osoby. Výchova dle mě není jen o volném čase, který můžeš věnovat dítěti. Tak je to zažité jen v posledních desetiletích v naší společnosti.
A máš pravdu, některé děti z děcáku jsou úspěšné (a podle mého "jakoby nepoznamenané") Jsou to sociálně zdatné a tzv."hezké" děti, které umí přitáhout pozitivní pozornost dospělého. Avšak právě u těchto dětí si říkám: "kde by byly, kdyby vyrůstaly v rodině? Kam až by mohli svůj potenciál rozvíjet?"