Přidat názor k článku Pěstouni: Na objetí si musím počkat

Zajímá mne uvaha na toto téma: Jsem pěstoun, děti se "nepovedou"(možno dosadit cokoliv: kradou, fetují, nevděčný,...) vím, že jsem pro to udělala co jsem mohla ale proti mne stály geny, popřípadě nepříznivý start dítěte. Můžu výjit s "čistým štítem", dělala jsem coby si většina lidi netroufla.
Jsem bio rodič, děti se "nepovedou"(viz výše) nemam žádnou "polehčujicí" okolnost - jsem prostě "špatný" rodič.

Máme tři děti - jedno z vlastních zdrojů, dvě pěstounské. Můžu naprosto potvrdit, že pocity z pokroků u těch přijatých, které mají každý krůček doslova vybojovaný, jsou diametrálně odlišné. Náš biologický fakt všeho dosahuje oproti nim "zadarmo" - ať ve vývoji, ve vztazích, či v naplňování výchovných požadavků, a tak nějak se to od něj prostě očekává. Mám z něj samozřejmě velikou radost, nicméně takovou jinou, možná pyšnou nebo nevím jak to nazvat.
Naši přijatí klopýtají a perou se se životem, takže jsme naopak každou změnou k dobrému doslova nadšení. Protože víme, že si to opravdu vydřeli s mnohem větší námahou.
(A není snadné udržet v tom nějaký výchovný balanc, aby si ten bio nemyslel, že nám na něm záleží míň nebo že ho míň oceňujeme!)

Ale přestože víme, že případné neúspěchy našich přijatých dětí můžeme svádět na geny, deprivaci, traumatizaci (případně i stigmatizaci, protože jsou tmavší pleti), stejně je těžké nevnímat je jako vlastní neúspěch (nemohla jsem udělat ještě víc? možná jsem někde udělala chybu? co kdybych bývala...?) Ani okolí vám obvykle moc nepřidá. Třeba teď jsem dvě hodiny vysvětlovala paní učitelce, že tohle dítě žilo od narození x let bez mámy, bez lásky, v džungli dětské skupiny v DD... a výsledkem bylo, že jsem se dozvěděla, že holt bychom asi na něj měli být přísnější a každý večer mu prohlížet tašku (což samozřejmě děláme, ale to je vedlejší). Těžko lidem vysvětlíš, že my nejsme ti, kdo tomu dítěti problémy způsobují, že jsme ti, kdo mu je pomáhají řešit... (slova pěstounky s 12 dětmi)