Když pominu skutečnost, že deset diskutujících bude mít jedenáct názorů na to, jak správně vychovat dítě, musím brát alespoň v úvahu, že i já i to dítě jsme jenom lidi s emocemi, představami, snahou a umanutostí. Dokonalost je tudíž prakticky nedosažitelná.
(Kdo si myslí, že ji dosáhl, toho můžu okamžitě vyvést z omylu vlastním záporným názorem.
) Takže spíš je celá výchova o kompromisech a pochybnostech. Zjistila jsem, že v necelých dvou letech své dcery si můžu vybrat, zda si něco vyvzdoruje, nebo zda bude obtěžovat okolí. (Jde-li o rohlík, upřednostňuju klid, jde-li o hračky, upřednostňuju důslednost.) Dudlíku se pořád odmítá vzdát a já řešení odkládám a raději se raduji z toho, že přestala zapínat sporák a myčku a už neječí půl dne v kuse, že chce pustit Hurvínka (když teď přeci Hurvínek spinká, že). Dokonalé matky jsou mi lehce nesympatické, protože mi připomínají limity vlastních schopností.