Přidat názor k článku Prázdné dlaně

Milá Terezo, nedávno to bylo 10 let kdy moje dítě zemřelo dost podobně. Měla jsem kolem sebe hodně přátel, rodinu, staršího syna, ale strašně moc se mi chtělo...nebýt...neexistovat...utéct. Trvalo asi rok než jsem přestala plakat při pohledu na těhotnou, kočárek, miminko, dupačky... Můj život dnes je úplně jiný, ale jedna věc mně provází. Chybí mi jedno dítě. I když jsem před devíti lety porodila syna, který je báječný a moc ho miluju, jedno dítě mi prostě chybí. Chtěla jsem ho, milovala a bylo to moc málo času na to všecko. Asi mi bude chybět vždycky, ale dnes umím být ráda, že jsem, existuju, žiju. Přeju ti abys dokázala v sobě najít sílu a lásku.