Prázdné dlaně

Dobrý den.

V pátek to bude měsíc, co mi zemřela při porodu moje holčička.

Hned po příjezdu z porodnice jsem začala pátrat na internetu, i když mám v blízkosti 2 známé, které potkala stejná událost, měla jsem potřebu se o smutek podělit s někým, kdo má tuto jizvu na srdci stále čerstvou, ne jak ony dvě ženy, kterým zemřely děti před 20ti lety.

Musím říct, že článků s podobnou tematikou je na internetu velice málo. Doktoři se o této alternativě nikdy nezmínili, o to je to vše horší, že mi připadá, jako bych byla jediná na světě, koho tato tragédie postihla.

Byla to naše druhá holčička, té starší js 4,5 roku. 9 měsíců jsem jí nosila, těhotenství bylo, až na obvyklé potíže, velmi příjemné. Byla jsem akční maminka, do 5 měsíce jsem jezdila na koni (mám doma 4), do konce těhotenství jsem u koní pracovala, chodila ven, věnovala se starší dcerce, jak jsem mohla...

Nic nenasvědčovalo tomu, že je něco v nepořádku. V porodnici si mě nechali v 39. týdnu, protože jsem měla zvýšené jaterní testy, děsné svědění kůže, na nohou a rukách jsem byla rozškrábaná do krve. Začali vyvolávat porod, což zkoušeli 2 dny. 24.12. bylo jasné, že porodím, buď normálně, nebo mi udělají císařský řez, byl by to můj druhý, první dcerka se také narodila tímto způsobem.

Vánoční ráno ovšem začalo úplně jinak, než si všichni - včetně mě - představovali. Na natáčení ozev miminka se nic neobjevilo. Ticho. Žádný hlasitý tlukot, jako vždy.. V tu ránu se seběhli snad všichni doktoři z nemocnice, ale mně už to bylo jasné.. Se slzami v očích jsem sledovala to hemžení kolem mě.

Masku na pusu, pak sladký spánek, po němž přišlo to nejhorší probuzení v mém 32 letém životě.. Mám pro Vás špatnou zprávu, přišel mi sdělit primář.

A já skučela, jako raněné zvíře, v mých letech volala maminku, aby mě zachránily uklidňující injekce.. Spánek, slzy, slzy, můj muž, který u mě statečně držel stráž..

Po příjezu domů jsem prožila hrozné chvíle. Ta bezmoc a pocit neskutečné prázdnoty z plochého břicha a prázdných dlaní..

To neumím popsat. Pevně jsem svírala moji starší dcerku, která mě nevědomky přenesla přes tu propast beznaděje..

Můj statečný manžel, který měl promočená trička od slz, často bezradný, ale vždy nablízku.

Moje maminka, které jsem vlezla do postele, jako malá holka se k ní tiskla.

Nyní, po měsíci, je situace taková - navštívila jsem psychiatrickou ambulanci, kde mi napsali léky, které měly zaplnit v mozku to místo, které zelo prázdnotou a které jsem sama neuměla, ani nechtěla zaplnit jinými myšlenkami, než vzpomínkami na naši Johanku, přehráváním situací, co by bylo KDYBY. Začala jsem špatně spát, mé myšlenky se stále vracely k výčitkám, takže proto ta léčba.

Pilulky mi utlumily veškeré emoce, často jen tak koukám z okna, nebo na televizi bez zvuku, ale stále je to lepší, než to bylo před tím. Hlavně moji blízcí si odpočinuli. Všichni kolem mě trpí, protože cítí, že trpím já.

Pro miminko už těžko smutnit, ono neví, o co přišlo. Johanka žila 9 měsíců, každý den jsem ji hladila, moje dcerka jí přes bříško pusinkovala, povídaly jsme jí pohádky, na UTZ ji viděla velká část rodiny. Všichni jsme s ní ten její krátký život byli. A teď je na čase si uvědomit, že litujeme hlavně sami sebe, že tu s ní nemůžeme být.

I když se snažím se na to moc neupínat, přesto se mé naděje přenesly do jediné myšlenky - mít další dítě. Vzhledem k jizvě, která se po císařském řezu hojí dlouho, musím čekat asi rok. Ale já to vydržím, spolu s mým mužem budeme mít další dítě a já už budu o něco moudřejší.

S první dcerkou jsem měla kontrakce asi 12 hodin, s druhou 2 noci. Vím, co je to fyzická bolest a strach z porodu, ale nyní vím, že s bolestí v srci z takové ztráty se to nedá srovnat...

Děkuji, že jste mě mohly "vyslechnout". Vaše stránky navštěvuji často, když potřebuji nějakou podporu, nebo radu.