Po probuzení jsem doufala, že se mi to zdálo.
S manželem máme moc hezký vztah. Po krátkodobé známosti se nám narodila dcera Linda. Dva roky nato jsme se rozhodli pro další děťátko. Otěhotněla jsem hned napoprvé a radost byla veliká. Bohužel miminko se v pátém týdnu přestalo vyvíjet a já podstoupila kyretáž. Prý za tři měsíce to můžeme zkusit znova. A tak se stalo. Otěhotněla jsem opět napoprvé. Tentokrát se k radosti přidaly i obavy, zvlášť když jsem opět začala špinit. Dobře to dopadlo. Špinění po pár dnech ustalo, miminko rostlo, všechno bylo v naprostém pořádku.
Těhotenství bylo normální, bez jakýchkoli komplikací, a tak jsme se těšili na druhou holčičku. Termín porodu vycházel jedenáct dnů před třetími narozeninami naší první dcery. Dělali jsme si legraci, že bych mohla přenášet a holky by slavily narozeniny v jeden den.
Tři dny po termínu už jsem byla malinko nervózní a říkala si, že se Emince v bříšku asi líbí a dá si načas. Týden po termínu už jsem byla nervózní hodně, ale když na monitoru byly už čtyři kontrakce, radovala jsem se, že to brzy přijde. Pan doktor řekl: "Do pondělka počkáme, a když neporodíte, vyvoláme porod." Modlila jsem se, abych to stihla, protože jsem zastáncem přirozených porodů bez "čehokoliv".
V neděli ráno mě vzbudila ostrá bolest břicha. Už jsem věděla, že je to tady, ale bolelo to víc než při prvním porodu a tlak na konečník byl téměř nesnesitelný. Nicméně kontrakce byly nepravidelné a tak po patnácti až deseti minutách. Nebylo kam spěchat. Odpoledne jsme odvezli dceru k rodičům s tím, že brzy pojedeme. Do porodnice jsme vyrazili asi ve čtyři hodiny, kontrakce byly nepravidelné, ale už i po dvou minutách.
Na příjmu mě lékař prohlédl a konstatoval, že jsem otevřená na 6 cm, a tudíž mám polovinu porodu za sebou. Věděla jsem, že to půjde rychle. S první dcerou jsem byla na pět cm a porodila za hodinu a půl.
Nasadili mi monitor a zhruba po pěti minutách spadla hodnota na tepovou frekvenci 70, což je tep dospělého člověka. Sestra okamžitě volala na sál, aby mě přijali. Vůbec mi to nepřišlo zvláštní, protože na dřívějších monitorech vždycky chvíli trvalo než se srdíčko našlo, a bylo běžné, že během měření se několikrát ztratilo jak se malá hýbala.
Na sále jsem se oblékla do noční košile a lehla si na lehátko. Porodní asistentka mi nasadila monitor. Ten ale nenaskočil. Nula. Chvilku srdíčko hledala a bylo slyšet tlukot, ale monitor ukazoval stále nulu. Po chvíli hledání srdíčka přišla jakási paní doktorka, že nasadí sondičku na hlavičku, která je spolehlivější. Ani ta ale žádnou hodnotu neukázala. Viděla jsem jen čím dál zachmuřenější výraz lékařky. Za chvilku, když už jsem měla opravdu velké bolesti, přišlo najednou několik dalších lékařů. Špatně jsem to vnímala, protože lékařka mi roztahovala rodidla v naději, že se sondička uchytí, ale bolest to byla příšerná. Špatně se mi dýchalo, přestávala jsem cítit ruce. Slyšela jsem jen asistentku jak říká manželovi, ať mi drží kyslík u pusy...
Mezi zúčastněnými se dostavil starší lékař, který ke mně přistoupil a řekl mi, ať se uklidním, a že při další kontrakci budu tlačit ze všech sil. Nechápala jsem proč, když ještě nejsem otevřená, ale všichni se tvářili dost vážně. A tak jsem tlačila ze všech sil. Bolest byla velká, ale krátká. Dceru jsem porodila díky pomoci lékařů na druhou nebo třetí kontrakci.
Ale nebylo žádné: "Tatínku, chcete si přestřihnout pupeční sňůru?", žádný pláč. Zahlédla jsem miminko jak ho drží za bříško směrem hlavou dolů a najednou byli úplně všichni pryč. S manželem jsme zůstali na sále sami bez jakékoliv informace. Já ležela s roztaženýma nohama a pupeční šňůrou, ale chtělo se mi slézt a jít se zeptat kde je moje dítě. Bylo to prostě "divné".
Asi za půl nekonečné hodiny přišel ten starší lékař a ještě úplně jiný. Oba koukali do země. Říkala jsem si, co je to za estrádu? Jestli mi hodlají říct, že s miminkem něco je, tak to není možné, protože ještě cestou do porodnice jsem ji cítila kopat a všechna vyšetření byla v pořádku!
Jejich slova zněla nějak takhle: "Je nám to líto, 30 minut jsme se ji snažili oživit a srdíčko naskočilo, ale stav je neslučitelný se životem."
"To je blbý vtip! Oni mi říkají, že moje dcera je prakticky mrtvá!!! To nemůžou myslet vážně!" pomyslela jsem si. Chtělo se mi na ně křičet ať mi takové věci neříkají, že to není pravda, protože se spletli, ale zmohla jsem se jen na pláč.
Porodila jsem placentu, a přišli nám říct, že srdíčko dotlouklo navždycky. Že těch devět měsíců, co žila u mě v břiše byl celý její život, a já nikdy neuvidím její pohled, úsměv, ani to jak roste a učí se lézt, chodit a říkat "maminko".
Zašít mě museli v narkóze. Po probuzení jsem doufala, že se mi to zdálo. Nezdálo. Ptali se, jestli ji chceme vidět. Samozřejmě, že ji chceme vidět!
Přivezli mě ke zhasnutému inkubátoru, kde ležela naše holčička. Byla tak krásná! Pochovali jsme si ji. S manželem jsme oba moc plakali. Nechtěli jsme ji pustit, ale věděli jsme, že musíme. Bylo to poprvé a naposledy, co jsme ji drželi v náručí. Potom jsme ještě udělali pár fotek na památku.
Pitva prokázala jen to, že se udusila. Měla pupeční šňůru kolem krku. Byla naprosto zdravá, placenta byla v pořádku. Ještě dnes to nedokážu pochopit. Nevím proč a jak k tomu došlo, ale to už zůstane tajemstvím.
Emi, moc tě milujeme a nezapomeneme! Pro mě bylo vzácné každé tvé kopnutí do břicha a jsem moc šťastná, že jsem je cítila a mohla být s tebou. Zůstaneš naším andílkem!
Tvoje maminka, tatínek a sestřička Linduška.
Pro všechny maminky a tatínky, kteří zažili podobný příběh jsme připravili na podzim 2010 svépomocná podpůrná setkání. Více informací najdete na www.dlouhacesta.cz.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.