Je mi to líto...

Až mně mrazilo, když jsem to četla, jak podobný máme příběh. Loni v září se moje miminko přestalo vyvíjet v 9. týdnu, v únoru jsem znovu otěhotněla, na začátku opakovaně špinění (asi abych si ten strach fakt užila), teď bez komplikací. Prvního listopadu (týden po synových pátých narozeninách) mám termín, taky si říkám že kdyby to bylo dřív, mohli by slavit narozeniny v jeden den. Strach mám obrovský a už chci, aby bylo miminko venku, i za cenu že by to mělo být dřív. První porod jsem měla vyvolávaný pro přenášení, čtyři dny před jsem byla pod dohledem v nemocnici, nicméně sestřička mi když mi začly bolesti špatně připnula monitor (tak že neukazoval silné kontrakce) a nechala mně na pokoji s tím, že se o porod nejedná, byla jsem tam sama a chybělo necelých 15 minut, abych i sama na pokoji porodila. Může se stát samozřejmě cokoliv, ale já našemu zdravotnictví na základě předchozích zkušeností (nejen z porodnice) moc nevěřím. Nebojím se porodu ani bolesti, ale bojím se toho, že může selhat někdo v nemocnici. To co se stalo autorce článku musí po tom všem co si zažila být taková "pecka", že ji rozdýchá jen opravdu silná osobnost. Přeji ti hodně síly, posílám pohlazení tobě i tvojemu andělíčkovi do nebe a držím palce, aby to příště dopadlo dobře až do úplného konce