Přidat názor k článku Prázdné dlaně

Evi, máte můj obdiv a velký. Jen v jednom nesouhlasím. Jsem jedna z těch o nichž píšete, co o svoje dítě přišla ve 4 měsíci těhotenství. Ano, nebylo na mě ještě nic znát, necítila jsem jeho pohyby. Ale bylo to MOJE DÍTĚ. Nechci měřit, čí hrůza byla větší a kdo víc trpěl.(Neumím si a ani nechci představit, že bych držela v náručí umírající dítě.Ale umíte vy si představit, že po tom, co se 20 let snažíte otěhotnět, po x pokusech umělého oplodnění se to konečně poprvé téměř ve 40 letech povede a za 4 měsíce Vám někdo na UZ řekne "Bohužel, plod má vyhřezlý mozek, vada neslučitelná ze životem? Že noc proležíte v nemocniční posteli a kolíbete v sobě toho človíčka, kterého zítra "zabijí"? Že ještě na operačním sále křičíte, ať Vám ho neberou? Že nevíte, jestli bude ještě nějaké příště?) Ale věřte, že ta bolest je a byla pro mě ta největší v mém životě. I když do roka a téměř do dne se mi narodila holčička, nikdy to PRÁZDNO nic nenahradilo.
Neberte to jako navážení se do Vás, jen jsem Vám chtěla říct, že ztratit dítě bolí asi v jakékoliv věku a měsíci těhotenství.
Držím Vám palečky k dalšímu šťastnému životu a přeji Vám a Vašim dětem hodně zdravíčka.-)Máte můj obdiv jak jste se vrhla do dalšího života a bojovala jste s tím.