Přidat názor k článku Prázdné dlaně

Milá Terezko,
držím moc palce, aby to přebolelo a aby vše dobře dopadlo.
Stalo se nám něco podobného - těhotenství naprosto bez problémů, až do 38. týdne, kdy mi najednou začlo být v neděli ráno špatně (myslela jsem si, že jsem jen něco špatného snědla). Bylo to v 1995, nebyly ještě mobily, doma jsme telefon neměli, takže jsme ještě s manželem šli do tel. budky na sídlišti, zavolali doktorovi, že se něco děje. Před polednem nás přijali na Vinohradech, krátce po poledni se nám narodil syn Dominik, porod byl normální cestou, až by se chtělo říct, i hezký, všechno šlo rychle a relativně snadno. Jen poté nebylo něco v pořádku, Dominika nám sice ukázali, ale řekli, že potřebuje větší péči a že ho musí odvézt na vybavenější oddělení na Karlák. Žil jen tři hodiny.
Náš příběh teď není důležitý, chci Vám jenom říct, že jsem něco podobného zažila a že jsem se taky pak upínala na to, až budeme mít další miminko. Ne jako náhradu za to první, ale proto, že jsme děti chtěli. Museli jsme čekat tři roky, u syna šlo o genetickou vadu a vyšetření se tenkrát dělala jen v Německu, všechno trvalo hrozně dlouho. I když nám statisticky vycházelo, že další dítě bude stejně postižené, na 25 % (nezapomenu na doktorova slova - kdyby jela po silnici 4 auta, a vy byste věděla, že vás jedno z nich přejede, vlezla byste tam?). Vlezla jsem tam. Simča přišla na svět o tři roky později jako naprosto zdravé dítě.
Je skvělé, že máte oporu ve svém okolí a rodině a že už jedno děťátko máte. A lidem, kteří zde diskutují o tom, co se mělo nebo nemělo stát, mělo nebo nemělo udělat - vždyť je to zbytečná debata. Tohle je Terezčina diskuse a napsala to sem zřejmě proto, aby se mohla vypovídat, najít pochopení a útěchu. Zdravím vás, Terezko, i celou Vaši rodinu a přeju vám to každodenní štěstí, radost, zdraví, které vám pomůže překonat toto nelehké období.