Přidat názor k článku Prázdné dlaně

Terezko,
možná můj text nebude mít hlavu a patu, ale sama vím, jak jsem hledala příběhy podobné svému a že mi jejich čtení pomáhalo. Třeba jsi na tom podobně.
Obdivuju, žes dokázala svou bolest takhle vypsat. A žes to dokázala tak brzy. Moje Libuška zemřela už před rokem a já to hrozně dlouho nedokázala souvisle vyprávět, ať už osobně nebo písemně. Ale když se mi to poprvé podařilo - asi po třech měsících, kamarádce do dopisu, tak to byla překvapivě velká úleva. Veřejně to vlastně teď píšu poprvé. Můj příběh je sice podobný tvému, ale přitom vlastně vždycky jiný, protože ho každý prožíváme zcela jinak.
Také mi holčička zemřela na konci těhotenství. Probudila jsem se ráno a necítila pohyby. Což v tu chvíli nebylo nic divného, ale měla jsem prostě pocit, že něco není v pořádku. Vzbudila jsem manžela, zavolali jsme taxi a jeli do porodnice. Tam mi celkem rychle natočili monitor, na něm něco chytli, takže mě pořád sestry uklidňovaly, ať neblázním. Lékař, který ho viděl, mě okamžitě poslal na UZ o patro výš. A na UZ jsem sama dříve než vyšetřující lékařka uviděla nebijící srdíčko své dcery. Dál kus nevím, nějakou dobu jsem ztratila vědomí a znám jen manželovo vyprávění, pak mě vezli na porodní sál k vyvolání porodu. Nabídli mi sice možnost SC, ale silně doporučili vaginální porod. Vyvolávání trvalo strašně dlouho - jsem astmatička a vyvolávací tablety můžou spustit astmatický záchvat, takže jsem nejdřív musela absolvovat nějaké infuze kortikoidů. Trvalo to šíleně dlouho. Od toho hrozného rána až do večera. Manžel se ode mne nehnul. Večer jsem byla naprosto vyčerpaná. PA se se mnou přišla domluvit, co si přeju. Jestli vyvolávat dál a rodit v noci, nebo přerušit a rodit ráno. Rozhodla jsem se pro denní světlo, nějak mi to přišlo snesitelnější. I když noc, když jsem při každém pohybu cítila mrtvé tělíčko, byla šílená. Porod samotný byl vlastně jak nic, už jsem to hlavně strašně chtěla mít za sebou. Pak ty dny v porodnici byly takové snové, měla jsem pocit, že se to všechno děje někomu jinému. Probuzení přišlo doma - prázdno, prázdno, prázdno.. prázdná postýlka, prázdné oblečky, prázdná náruč ... strašně jsem potřebovala držet někoho v náručí. Držela jsem manžela, kdykoli to šlo. Jinak plyšového tuleně nebo polštář.. a až doma jsem dokázala brečet a křičet.
To následující je moje zkušenost, která je stejně nepřenosná. Ale třeba se potkáš s něčím podobným, pravděpodobně aspoň s něčím ano. A třeba Ti pak pomůže, že na to budeš připravená.
Dobře děláš, že chodíš na psychiatrii a bereš léky. Já taky šla k psychiatričce a chodím tam doteď, i když už jen tak občas, když se začnu trochu sypat. Nestyď se za to, prosímtě, budeš slýchat, že "máš být silná a zvládnout to bez prášků a psychoušů".. buď silná na to, abys tyhle řeči dokázala neposlouchat. Síla je naopak v tom, když si dokážeš přiznat, že potřebuješ pomoc. To je projev odvahy. Obdivuju, žes ji projevila tak brzo. Já sama se plácala asi 2 měsíce, než jsem se odvážila "jít na psychinu" - ona to spousta lidí bere jako stigmatizaci, předsudky jsou silné.

Budeš poslouchat, že "jiným se to stalo taky".. to sice ano, ale copak může člověku v jeho bolesti ulevit bolest někoho jiného? To je naopak leckdy horší, vědět, že takových hrozných věcí se na světě děje ještě víc.

Možná se ti budou vyhýbat někteří přátelé - hlavně ti, kteří jsou těhotní nebo mají malé děti. Já to nesla strašně těžce, ale zpětně jsem jim to dokázala odpustit. Ono je to cosi hluboko v člověku, snažit se vyhnout těm, které stíhá neštěstí, jako by se tím člověk sám mohl vyhnout neštěstí vlastnímu.

Kdekdo ti bude asi říkat, že se s tím nakonec smíříš. Ne, nesmíříš, protože smrt dítěte je něco, s čím se smířit nedá. Je to proti přirozenému koloběhu života a smrti. Mladí se rodí a staří umírají. Tohle je proti tomu všemu. To nejde přijmout jako přirozené. Ale časem se s tím dá naučit žít. Mně pomáhá představovat si svou dceru jako anděla. Inspiroval mě k tomu text na nějakém webu "andělských maminek" - "Když zemře dítě, narodí se anděl..." Ale třeba pro tebe bude zrovna tohle představa nepříjemná. Ale ať už si budeš představovat cokoli, myslet si cokoli, citit cokoli, tak to bude vždycky to správné a to nejlepší, co si můžeš myslet a cítit! Nedbej na řeči, že bys měla "cítit smutek, držet smutek, už se vzpamatovat, jít do práce, abys zapomněla..." těch keců a rad budou miliony. Často i dobře míněných. Ale často i vlastně špatně. Smrt dítěte je obrovské společenské tabu. Lidé nechtějí vidět utrpení rodiče zemřelého dítěte. Pro svůj vlastní klid se budou snažit přimět tě, aby ses chovala "normálně" a tím je zbavila nepříjemného pocitu v přítomnosti truchlícího člověka.

Všechno, co děláš, je vždy správné! Rodič, který ztratil milované dítě a který dále jedná ve vzpomínce na lásku k tomuhle dítěti, jedná vždycky správně.

Smrt dítěte vždycky ohrozí vzájemný vztah rodičů. Je to strašlivý nápor. Ale zvládnout se to dá. Když člověk ví, že sám má právo prožívat svůj žal svým vlastním jedinečným způsobem a že jedná vždy správně, ať už dělá cokoli. A zároveň si jasně uvědomuje, že prožívání a jednání toho druhého partnera je taky vždycky správné, správné zase pro něj. Ono se to může hrozně lišit. Vlastně strach o naše manželství mě leckdy dokázal držet nad vodou víc než jakákoli má vnitřní síla, která byla v té době naprosto zlomená. A ty máš navíc dcerušku, věřím, že podobně ti bude záležet na láskyplném vztahu k ní a to tě podrží ve chvílích beznaděje. Já bohužel žádné jiné dítě nemám. Libuška byla vymodlená, po poměrně dlouhém čekání. Takže o to to možná bylo horší, ve všem ještě hrůza, že třeba už žádné dítě nikdy mít nebudu... těžko říci.

Ještě jedna věc byla a je pro mě pořád hrozná. To, že okolí mou dceru bere "jako by vlastně ani nebyla, vždyť se vlastně narodila mrtvá, tak ani neexistovala..." To je příšerné a nikdo nechápe, že pro rodiče ten jediný den, den porodu, o který žila kratší dobu, nehraje vůbec žádnou roli! Těch téměř 9 měsíců, které tu byla, nejsou žádný sen! Ale vážně to nikdo slyšet nechce.

Věř mi, že to vydržíš, přežiješ a i když to zní asi divně, staneš se hlubší a plnější zároveň. Ta přemíra lásky, která nedošla naplnění, naplní tebe samotnou.

Nakonec ještě verš, který mi nějak pořád zněl v hlavě a nějakým způsobem mě kdovíproč uklidňoval, třeba na tebe taky zapůsobí. Je to z Romance pro křídlovku, možná trochu nepřesně, už jsem ji četla před mnoha lety, ale tohle se mi prostě v porodnici vybavilo a pořád znělo v hlavě.

"Navždy mě bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho, co už není.
...
Navždy mě bude víc o člověka, z něhož břímě lásky a smrti
vyrazí zpěv"

Kdybys sis chtěla se mnou třeba něco napsat, tak se ozvi, záleží, co třeba považuješ pro sebe za pomáhající a co nikoli.

K.