Přidat názor k článku Prázdné dlaně

Ahoj, díky moc..Napsala jsi to moc krásně. V mnoha Tvých větách jsem se našla. Je zajímavé, kolik ohlasů se tu na můj článek objevilo. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, jen jsem chtěla ostatním ženám připomenout, že člověk může mít plány jakékoliv, přání a představy..ale během okamžiku se mu může vše sesypat, jako domeček z karet. A potom jen stojí a nevěří, protože nechce věřit!!! Proč právě mě?! Samozřejmě.. Proč ne radči té těhotné mamince s cigaretou v puse, nebo té, co jich má doma pět a čtyři v dětském domově..?!

Vztek, výčitky, lítost, lítost.. Tuhle jsem byla s mou staší dcerkou venku. Řádila ve sněhu, smála se, tváře červené.. A mě najednou zalil pocit..smíření. Jako by mi najednou došlo, že všechno je tak, jak mělo být. Život jde dál, my musíme žít, protože pořád je kolem nás spousta těch, kteří nás potřebují a milují.

Já mám obrovské štěstí na mé kamarádky, které se mě nebály a od začátku mi byly na blízku, stále připravené mě podepřít.
Vlastně jsme tu taková komunita. Kolem mne jen lidi, o které stojím a kteří jsou kdykoliv schopní mě vyslechnout. Hlavně je to moje skvělá mamka.
Nepotřebuji další lidi, nejšťastnější(pokud to tak můžu napsat)jsem doma. S mými lidmi, zvířaty..

A pak taky pohyb. Chodit se psema na procházky, věnovat se koním, unavit se, že večer padám do peřin. Práce a pohyb mi opravdu pomáhají.

Ale samozřejmě nemám vyhráno. Ta obrovká tího na hrudníku tu je a jen tak mě neopustí. V noci se mi Johanka vrací ve snech, je to příjemné, alespoň tak být s ní.

Děkuju moc za Tvůj příspěvek a verše, které jsi připsala. Myslím, že si je budu už pořád pamatovat.. Tereza