Přidat názor k článku Prázdné dlaně

Terezko,

přesně rozumím tomu pocitu, proč já, proč my, proč ne tamta s tím cigárem... jenže prostě... byli jsme vybráni my, ať už z jakéhokoli důvodu. Nedá se to na nikoho přehodit. Záleží na Tvém světonázoru, zda za to budeš osud/Boha/přírodu proklínat, nebo naopak fatalisticky či téměř s pocitem zvláštního vyvolení přijímat "koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje"... to má každý jinak.
Cítila jsem někdy až nenávist k ženám, které si nevážily svého těhotenství či svých dětí, ale postupně to prostě nějak přešlo.

Jsi šťastná, že máš dcerku. A odvážná, že dokážeš kvůli její radosti zahnat aspoň na chvíli svůj pocit prázdnoty a uvědomit si, že i když Ti něco obrovského chybí, tak to neznamená, že nemáš vůbec nic, že jsi prázdná úplně jak pustina před stvořením světa. Protože i přes tu velikou díru v duši máš dceru, máš muže, máš širší rodinu, máš blízké přátele a především lásku k nim - to je tolik plnosti!

Je moc dobré, jestli máš kolem sebe lidi, kteří jsou Ti oporou. Jen bohužel, radši se připrav na to, že to tak nemusí pokračovat. Ono to pak trochu míň bolí, až to přijde. Ono totiž někteří lidé berou ztrátu dítěte sice jako velkou ztrátu, která potřebuje nějaký čas na truchlení, jenomže se v určitém okamžiku rozhodnou, že truchlení bylo dost. A že máš - musíš! už toho nechat, už žít normálně, nevzpomínat, že něco bylo, když už to stejně není... Bohužel, v mém případě to byla mimo jiné má vlastní máma, která mi dala "limit" šestinedělí. Pak se rozhodla, že prostě dost. Vyslechla jsem si (nejednou a nejen od ní, samozřejmě), že svým smutkem obtěžuji okolí, které pak neví, co mi má říkat a jak se ke mně chovat. Že se mám začít konečně chovat normálně. Že i jiným se stávají tragédie a nedělají z toho takové drama jako já. A bylo toho ještě spousty. A postupně podobný přístup zaujímali další lidé, kteří mi dali "limit" třeba 2 měsíce, 3 měsíce... prostě usoudili, že takový časový úsek musí každému stačit. A jakýkoli můj projev žalu po tomto "limitu" už byl pro ně obtěžující. A nebyli to lidé od přírody krutí, zlí, či vzdálení. Bylo to naprosto napříč všemi druhy vztahů. Prostě někteří nedokážou pochopit hloubku ztráty dítěte. Porovnají ji s nějakou svou zkušeností. Třeba "když mi umřel děda, kterého jsem strašně miloval, tak jsem za dva měsíce už byl schopen normálně fungovat a neotravoval okolí slzama, tak nebuď slaboch a koukej se sebou něco dělat, jsi nenormální, takhle dlouho tesknit po dítěti" Eventuálně zde nadchází ona doložka "které se vlastně ani nenarodilo živé, takže vlastně ani nebylo doopravdy". Ono to zní šíleně a bezcitně, ale spousta lidí Tě opravdu nikdy nepochopí. Teď chápou, že prožíváš akutní bolest, ale berou ji jako dočasnou. Jenže rána po ztrátě dítěte není dočasná. Člověk se s ní naučí žít, ale navždy v něm bude něco scházet. Ztráta potomka je opravdu jiná než ztráta předka. Ve smrti předků ztrácíme svou minulost, jenže ve smrti dětí svou budoucnost.

Třeba budeš opravdu zcela ušetřena a nic takového Tě nepotká, třeba budeš mít obrovské štěstí. Ale bohužel tomu příliš nevěřím, nemyslím si, že bych žila obklopena extrémně bezcitnou smečkou a byla tak v tomto směru výjimka. Nejhorší šok to byl napoprvé. Můj vlastní hrozný pocit provinění vůči okolí, jak já mu šíleně ubližuju a obtěžuju ho... vlastně hlavně v tom jsem potřebovala pomoc psychiatra. A především pomoc těch blízkých, kteří se ke mně takhle nezachovali a respektovali mé právo na mou osobní míru žalu. Teprve s pomocí jsem tomu dokázala čelit, uvědomovat si, že to pramení pouze z naprostého nepochopení a není to úmyslná krutost. Ale ať úmysl či ne, strašlivě to sype sůl do rány. Líp jsem to zvládala, když jsem to čekala a před různými setkáními se vnitřně obrňovala proti podobným slovům.

Píšeš, že tě zaujaly verše. Třeba Ti pomůže i knížka, která pomohla mně. Doporučila mi ji má lékařka - imunoložka, ke které chodím dlouhá léta a vlastně jsem od ní nečekala žádné speciální pochopení (šla jsem k ní po porodu a zejména asi po tom vyvolávání s trochu rozházeným astmatem) a neuvěřitelně mě překvapila a dojala svou citlivostí vůči mě. No a doporučila mi knížku C.P.Estes "Ženy, které běhaly s vlky". Ta knížka je bohužel velmi špatně přeložená, je v ní tuna stylistických chyb tak velkých, že znemožní pochopení některých úseků(chybějící slovesa, kusy vět...) Ale jako celek je na přečtení zajímavá a některé části rezonovaly s mým duševním rozpoložením a opravdu mi pomáhaly. Tak můžeš třeba zkusit.
K.