Přidat názor k článku Ze Slovenska až na konec světa I

Moje babička zase za války, kdy už byla vdaná a měla asi 2 nebo 3 děti chodila jednou týdně 40 km pěšky na trh do Bratislavy. Vycházela někdy ve 3 ráno a odpoledne zase zpátky domů. Postarat se o hospodářství, o děti. Máma vypravovala, jak se často babičce zdávaly i prorocké sny. Právě za války se babičce zdálo, jak šly se sousedkou krást na pole slámu. A tam ve stohu našly 3 padáky. Tak si je rozdělily podle počtu dětí, která kolik měla, aby měly pro děti na oblečení. A asi za 14 dní se tato skutečnost do puntíku stala. Stejně tak babička věděla už dlouho dopředu, kdy umře její muž a její syn.
Máma zase vzpomínala (narozena pár let po válce), jak už coby tříletá musela alespoň prát kapesníky, aby byla nějak užitečná. Když se chtěla učit, tak babička hubovala, že jen maří čas a může jít pracovat na pole. Je pravda, že život byl v té době válečné i poválečné velmi těžký a tvrdý. Paradoxně ale na druhé straně v oblasti, kde žila babička, velmi úrodný a bohatý kraj u Dunajské Stredy, se k sobě lidé moc dobře nechovali. Dost často jeden záviděl druhému, pomlouvali se atd. Většinou nebyli tak chudí, aby měli hlad (konečně - maso jim běhalo po dvoře, zeleninu a ovoce měli ze zahrady a z pole, mléko od krávy), ale opravdu museli absolutně všichni tvrdě od dětství pracovat.
Ale babička nejraději vzpomínala na dobu před válkou. Děda pracoval na dráze, společně šetřili na další pole, měli po narození jednoho mrtvého dítěte i další živé. A vedlo se jim prý docela dobře. Přesto bych to za dnešek neměnila.
Zrovna dnes jsem kostatovala při vyndavání prádla z pračky a nádobí z myčky, jak člověk snadno zpohodlní, že se mu ani už nechce nádobí někdy vyndavat. Pak jsem přebalila synka do PAMPERSek, dala mu mlíčko a mohli jsme odpočívat a společně s dcerkou koukat na pohádku na DVD...