Přidat názor k článku Jak se z milenců stanou dobří manželé a rodiče

Také to tak vidím. Zatím jsme taktéž ve stavu nadšení.
Souhlasím s článkem v tom, že než mít dítě je dobré se sžít. Tedy u nás to bylo více než nutné. Než jsme se vylízali z rodičovských rozvodů a zahojili rány z tohoto společenského nešvaru vzniklé, uplynulo šest let. Pak následovala ta ekonomická část, mít kam to dítě vůbec dát a i tak jsme si vůbec nebyli jistí. Nakonec to příroda vyřešila tak, že první pokus nevyšel a měli jsme jeden dlouhý rok na to zjistit, že toho prcka opravdu chceme.
Manžel nebyl ten typ křepčícího tatínka. Je jedináček a smířit se, že tu má dítě, bylo mnohdy náročné. Také se musel naučit, že je to mimino nikoli pětiletý človíček a musí přibrzdit v představách co vše už by mohl pochopit. Určitě rok bojoval sám se sebou. Teď už je to táta na plný úvazek. Z kluků je vedle, jediné co mít nebude jsou instinkty osoby, která pečuje celý den a noc. Tedy jedno oko jedno dítě a ještě zvládat něco navíc.
Náš vztah to pozvedlo, protože tu máme plody našeho vztahu, téměř důsledně se snažíme nezanedbávat svůj vztah, hlavně ten fyzický, ačkoli únava nás brzdí. Co druhý syn povyrostl, už nejsem tak miminkovsky upnutá a zvládám část pozornosti přesunout zpět na svého muže.
Jsem tvor zcela nespolečenský a mékoníčky lze realizovat doma a navíc jsem se v rodičovství přímo našla, takže zatím si v tom bahním.