Nevim, jestli to bylo mineno na me a hlavne jestli to mohlo byt mineno vazne. Ale pokud ano: v Italii by deti nemohl mit nikdo, protoze je proste takto system nastaven. Myslite, ze by to tak bylo spravne? Krome toho, deti mam, protoze me to naplnuje, davaji memu zivotu smysl, myslim, ze jsem celkem kvalitni jedinec, ktery ma sanci (nerikam, ze se mi to povede, ale snazim se o to sec muzu) vychovat z nich dalsi kvalitni jedince, kteri mohou byt prinosem pro spolecnost. Nejspis mi to nebudete verit, ale na me starsi dcerce, ktera je ted v prvni tride, se ma posavadni vychova velmi silne odrazi a ja jsem na to hrda (zatim, samozrejme nikdo nevi, co bude dal). Snazila jsem se ji dat opravdu maximum i pres to, ze jsme na sebe mely relativne malo casu: pani ucitelka (studovana psycholozka) i pred tim pani ucitelky ve skolce, me a manzela vzdycky strasne chvalili, ze je na dceri videt, ze za ni stoji silna rodina. To potesi - prestoze pracuji (a dost). Samozrejme, ze to neznamena, ze se to nemuze v budoucnu zvrtnout. A nebo ze druha dcera (jeste malinka) nebude jina. Uvidime, jestli je to opravdu zasluha nasi vychovy nebo jen proste stastna nahoda. Ja se ale opravdu snazim, jako spousta rodicu a opravdu vubec nezalezi na tom jestli chodi do prace, ci nikoli.
Předchozí