Maminky, važte si české mateřské…

Naše čtenářka, paní Jana Dartevel, se rozhodla podělit se s námi i s dalšími rodiči o svoje zkušenosti s odlišným pojetím mateřství v západní Evropě.

Žiji už sedmým rokem ve Francii, v Lyonu, krásném městě plném vína a kulturních památek. Jsem vdaná za Francouze a máme spolu malinkou Emičku (16 měsíců). Na první pohled záviděníhodná situace. Francouz, Lyon, víno atd. Tyto poznámky už znám zpaměti, od kamarádek, od lidí, co nikdy nikam nevyjeli, od vzdálené rodiny. Avšak realita je poněkud jiná. A především ta, která je spojená s výchovou naší dcerky. O tu bych se ráda s vámi podělila.

Ze své rodiny a okolí jsem vždy znala situaci, kdy je maminka s dítětem po jeho narození doma, do tří let i déle. Dbá o jeho výchovu, kojí ho, zajišťuje chod rodiny a podobně. Až na výjimky (lékařky, herečky atd.) jsou prostě maminky s dětmi na jakési „dovolené“ a je všeobecně známo a uznáváno, že je to tak pro děti nejlepší. V časopisech čteme rady, jak přežít odloučení od dítěte v jeho třech letech (jde do školky), jak ho motivovat, aby se začlenilo mezi ostatní děti, jak to nepřehánět s kroužky a kurzy u dětí, které ještě do školky nechodí. Je to něco jako kulturní povědomí celé společnosti, něco, co všichni sdílejí, uznávají a možná i ctí jako správné a užitečné. Až poslední dobou se tu a tam ozývají hlasy, že ženy nemusí doma „trpět“, mohou si přivydělávat, začínají existovat systémy chův a různé jiné fígle, jak děti ohlídat a ještě při tom i „žít“. Chceme se zřejmě podobat onomu západnímu modelu emancipovaných žen, které vše zvládají „levou zadní“ a ještě vypadají báječně. Řítíme se do neznámé, nebezpečné zóny evropských kriterií, které definují mateřskou dovolenou jako nesvobodu nesvéprávných a nerovnocenných žen (před muži). Těšíme se na něco, o čem nic nevíme.

V zemi, ve které nyní žiji, je pohled na toto vše všeobecně evropský a po dlouhá léta zaběhnutý. Miminka matka v deseti týdnech odloží k chůvě či do jeslí a jde (konečně!) do práce. Tolik už jí chyběl kolektiv, volný čas přes oběd a kostýmek (či zástěra, je-li zrovna uklízečka). Co bude s dítětem, to ji až tolik nezajímá a především ji to netrápí. Dítě je v dobrých rukou vyškolených lidí, je mu lépe než s neškolenou matkou. Hraje si v kolektivu ostatních dětí (otázka vhodnosti kolektivu před třetím rokem tu neexistuje), jí vyváženou a pestrou stravu a učí se samostatnosti. Realita, která je poněkud jiná, se schovává za většinou mužskými argumenty efektivity práce, seberealizace ženy atd.

Samozřejmě, znám i pár jiných maminek. Jsou se svými dětmi doma, přes tlak společnosti. Jsou to světlé výjimky. Mají však jedno společné: jsou to Češky.

SITUACE ODLOŽENÝCH NOVOROZEŇAT zde však nikoho nevyvádí z míry. Nejen že po deseti týdnech žena od státu již žádný příspěvek nedostane, ale ona ani netuší, že někde jinde je to jinak. Žena je přece ženou, aby se realizovala, aby myslela na svůj vzestup a na finanční situaci rodiny (kterou já tak ráda přenechávám svému velmi tolerantnímu muži). Ještě jedna věc je však šokující: pohled na ženy, které jsou s dětmi doma. To, co v České republice každému připadá samozřejmé, zde ženy odmítají. Podle názorů žen z manželovy rodiny, mých francouzských kamarádek a kolegyň, žena doma dítěti svými psychickými stavy jen škodí. Přenáší na něj chmury, ponorkovou nemoc a také špatnou náladu z toho, že nemá práci. A chůva? Že není ideální? Ale vždyť matka také není ideální, tak proč si dělat starosti s chůviným chováním?

Jedna francouzská psycholožka napsala, že dítě je ve Francii „zapomenutým občanem“. Svěří se někomu na hlídání, pak do školky, školy atd. Hlavně aby bylo samostatné.

K tomu je potřeba ho dostatečně brzy odstavit (je-li vůbec pár dnů kojeno), musí spinkat ve svém pokoji, ať si zvyká. Jeho pláč je jen „vymýšlivý“ a musí se proto co nejdříve potlačit tím, že ho nebudeme vnímat a skákat, jak si dítě píská (někdy pochybuji o tom, že Jean Lidloffová byla Francouzka). To, že malé miminko se nenarodilo proto, aby bylo do svých osmnácti let hlídáno, tady ještě neobjevili.

ANO, MŮŽE SE ZDÁT, ŽE PŘEHÁNÍM, subjektivně zabarvuji a že situaci vidím nerealisticky. Já jsem také nevěřila, když jsem ještě jako studentka měla hlídat malinké miminko jedné paní, co už se nesmírně těšila do práce po strašných deseti týdnech izolace. Vůbec mě neznala, ale její jediné přání bylo, abych dítěti přesně odměřovala mléko v láhvi po třech hodinách a ne dřív, což by mu škodilo. Měla jsem dbát na pravidelné siesty a donutit novorozeně, aby usínalo samo v kolébce. Všechny dudlíky měly být sterilní, avšak jejich účel byl jasný: zacpat malému tvorečkovi pusu. Tuto práci jsem odmítla.

Denně se setkávám s desítkami chův, jež vodí desítky dětí všeho věku ven. Pár malých capartů sedí v kočárku, ostatní se musí držet jeho konstrukce. Ztracená maminka, naděje na sebevědomý a naplněný život neznámo kde. Společnost, která vykazuje největší konzumaci antidepresiv v Evropě (a nejrozsáhlejší konzumaci léků vůbec). Chceme skutečně, abychom byli taky takoví? Chceme jít za nepoznaným ideálem „západu“?

Maminky, važte si české mateřské a nedopusťte, aby vaše dítě bylo „zapomenutým občanem“. Za ten smutný výraz ve tváři to nestojí.