Byla jsem ve Francii téměř dva roky, ale v té "typicky" francouzské rodině jsem vydržela pouhé 4 měsíce. Byly tam tři děti, dva kluci a holčička. Jejich otec často cestoval, někdy týden, někdy dva pryč... jinak práce do noci. Jejich matka se vracela domů v 21-22:00. Fungovali pouze o víkendech, kdy soboty sloužily vyřízení nákupů, složenek... neděle návštěvám- občas výlet.
Kluci měli tenkrát 11 a 12 let, holčička 7. Byla tak citově hladová po někom blízkém, že se to nedá popsat. Byla strašně ráda, že tam jsem - pro ni. Kolikrát děti čekaly- už unavené- na matku, aby s ní mohli prohodit pár slov, dát podepsat úkoly nebo známky... jenže ona přijížděla tak unavená, že je po čtvrt hodině posílala spát. Prostřední klučina to dotáhnul až k psycholožce pro své nevyrovnané chování...
I když mi to bylo strašně líto, hlavně kvůli holčičce, tak jsem musela odejít...neměla jsem na to nervy.
Předchozí