Přidat názor k článku Bezpečí nade vše. Nebo raději ne?

Když to tak čtu, napadá mne jeden z mailů, který před časem koloval internetem:

Gratuluji! Nám všem, kterým je mezi 20 až 55 lety. Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70. a 80. letech, neměli vůbec šanci přežít...
Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s opravdovým cukrem a a ne s náhražkami, ale nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili...
Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji demontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat...
Školní vyučování bylo pouze dopoledne a na oběd jsme byli doma.
Měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámané kosti, a někdy taky vyražené zuby ale nikdy, NIKDY nebyl kvůli tomu NĚKDO obviněn – i když došlo k neshodám a rvačkám.
Hráli jsme si na dvorku s ostatními dětmi, ráno jsme šli ven, večer domů, když byla žízeň napili jsme se ze studánky a zase hurá do různých her, na stromy, na louku chytat kobylky, míč a švihadlo, kuličky… Co her jsme hráli! A gumu tu jsme skákali pořád! Na vodníka, na sochy, krvavý koleno, no bylo toho spoustu!! A lezli jsme do seniku, kradli jablka a hrušky, a hráli si na schovovanou po ulicích, a šipkovanou.... Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět! To byly časy.....
Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je! Směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře anebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi. Ano, venku, v tom nebezpečném světě!
Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my!
Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisáky, klacky a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko.
Auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a ŽÁDNÝ airbag. Na zadním sedadle bylo VESELO a ne nebezpečno!
Někteří žáci nebyli možná tak dobří jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. NIKDO nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. NIKDO neměl dislexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní... Prostě si jenom zopakoval jeden rok.KAŽDÝ DOSTAL SVOJI ŠANCI. Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkoly ...A UČILI JSME SE S TÍM ŽÍT
Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si...
Zůstává nezodpovězená otázka. Jak jsme tohle všechno mohli PŘEŽÍT? A především, jak jsme přitom mohli rozvíjet naši OSOBNOST? Co říkáte? NEBYLI JSME ŠŤASTNÍ ???