Přidat názor k článku Tříletá mateřská dovolená - qui bono?

Nevím, jak by to autorka brala, ale občas se to prostě nepovede.

Moje manželka nikdy vlastně nechodila do školky (než komunistickou školku to radši babičku), taky proto, že tam chytla při jediném pokusu příušnice a z nich se vyklubal komplikovaný zánět mozkových blan. A pak musela být cca půl roku doma. Mezitím se narodil švagr a tak už s ní mamka doma zůstala.

Já jsem do školky chodil akorát poslední rok, máma měla za komunistů "svobodné povolámí", dneska by se řeklo OSVČ.

Když jsme se brali počátkem devadesátých let, tak jsme to viděli tak, že zřejmě budeme chtít dětem zajistit co nejdelé mamku taky. Nejlépe až do školy.

Ale netušili jsme, že to nebude volba, ale výrazně i nutnost.

Když se nám narodil po absolvování VŠ a vojny kluk, byli jsme všichni šťastní, já chtěl být přísný otec, celá rodina mi nadávala za "brožurkovou výchovu". Brzy nám zase začli nadávat, že dítě neumíme vychovat. Kluk odmítal usínat, nedalo se ho uspat jinak než ho násilně udržet v postýlce. Dříve než chodil, uměl se vzepřít a přepadnout přes postýlku. Vyvíjel se trochu divně, nikdy nelezl, lezl po zádech a hlavou drncal přes práh. A pak běhal. Stručně: Ve 4. letech mu diagnostikovali ADDH s řadou neurologických nálezů (různá drobná ochrnutí). Školky nás odmítly, v soukromých školkách šlo v podstatě o to, zda učitel měl speciální pedagogiku. Pokud ano, zvládal to, normální učitelky a "amatérky", kterými se to hemžilo ho nezvládli a často se i mstili. Takže do školky mohl tak na 1 den v týdnu. Nezvládla ho paní na rehabilitaci ani paní ve Speciálním ped. centru(!!!) na grafomotorice. Nakonec nám ho vzali do logopedické speciální školky, kde byl mezi svými, ale ti ho zase hnali do Zvl. školy. Speciální pedagožka ho v Praze označila za nevzdělavatelné dítě.

Mezitím se narodila dcera.Miláček, sluníčko, až na to že cca od 4 let byla celý podzim, zimu a jaro nemocná. Díky obvoďačce nakonec manželka dostala péči o osobu blízkou ve výši cca 2200 Kč, což bylo tak 1/3 ŽM.Tu nám pak sebrali v 7 letech, i když na stavu dcery se nic nezměnilo. První třídu se v podstatě učila doma, měla kolem 50% nepřítomnosti. Opakované angíny s horečkami, střídané záněty HCD, asthmatem, dokonce i epiglotitida. To vše doplněné exémem do krve na celých nohách. Ve druhé pak přišel naprosto neschopný kantor, takže i když byla ve škole trochu víc, tak se děti skoro vše učili doma. (Postupně cca 18 dětí ze třídy odešlo, ale díky jakémusi dotačnímu schodu to vedení školy vlastně vyhovovalo...) Dodnes má cca 25% nepřítomnost. Má středně vážný problém s imunitou, nepomohly autovakcíny (zato po nich spala ve škole), pomohly až transfery protilátek, ale s těmi byl dost často problém cenový i distribuční.

Klukovi jsme horko těžko našli malou ZŠ, která ho byla ochotna vzít. Spádovou jsme nechtěli a oni nás taky ne. Díky medikaci z neurologie a psychiatrie a skvělému třídnímu to vše zvládnul. Ale různé rehabilitační nácviky od školy, logopedie i PPP, plus škola vstřícná ale náročná i na rodiče znamenalo 3h denně práci se synem. V podstatě většinu probrat podruhé. K tomu učit často dceru. Dcera tak 1x za týden k lékaři, syn (navíc asthma) 1x za 2 týdny (léky jen na měsíc dle předpisů). Čili nedobrovolná domácí škola spojená s "taxíkářem" k lékaři. A přitom na těch dětech zas tak nic viditelně nebylo, nechyběla ruka, noha apod.

Kluk se za pár let skvělého vedení školou dostal (při zachování úlev a podpor) do první čtvrtky třídy. Pan učitel nás požádal o to zkusit víceletý gympl, což se nakonec povedlo a i tam je kluk (s drobnými úlevami) zatím nad průměrem.

Co to stálo: Zdraví nás obou, protože věčný stres a blbá životospráva se na nás už dost podepsala. Do sekundy jsme žili v 1+1, protože na neregulovaný byt, ani hypotéku jsme z 1 platu neměli. Teď máme hypotéku a klepeme se. Manželka zůstala doma, občas dělala brigádu na třeba 12h týdně (reálně 8, ale jsme v Česku, že). Teprve po 11 letech nastoupila na půlúvazek (= tak reálně 25-30hodin) do neziskovky...

Řešit, zda být s dítětem 1, 2, 3, 4 roky nám připadá směšné...