Hilly je to zvláštní. Já než se narodila dcerka jsem tvrdila, že půjdu po roce do práce - co doma? Pak jsem to protáhla na roky dva, teď se chýlí třetí a já řeším co dál. Ale fascinuje mě věta, že žena na RD ztrácí sebevědomí z dobře vykonané práce. A u dětí práce není? Záleží asi na osobě, ale já se díky dceři naučila tolik věcí, které by mne minuly, že ani na vteřinu nelituji. A díky ní, jsem si troufla i dělat věci, které by mne ani nenapadly. A nemyslím, že vypadnutí je v mnoha ohledech tak tragické, pokud nebudu specifikovat určitá odvětví - prezentace před 30ti lidmi? Udělat tabulky, opakovat v systému ty stejné úkony - v čem to mozek podporuje? Většinou se říká, že by se mělo po 5ti letech měnit místo, jelikož člověk začne stagnovat. Chápu oba tábory a jsem jednoznačně pro to, aby byla možnost, si to zařídit dle svého. Jít do práce ( umožnění kolektivního zařízení ), nebo zůstat klidně doma. Ale já musím říci, že jsem se naučila tolik věcí. A občas mi přijde porada a vedení pro 30 lidí lehčí, než organizace s jedním či dvěma batolaty. Pravdou je, že mám možnosti co dělat a kde.
Předchozí