Přidat názor k článku Tříletá mateřská dovolená - qui bono?

6 let ziji v Belgii a tohle vsechno ve mne velmi silne rezonuje, bohuzel jsem prisla na zacatku s dvoumesicnim miminkem do ciziho prostredi a situaci jsem si tak jako autorka podobne vyhodnotit predem a naplanovat nemohla. Pozorovanim pracujicich a nepracujicich matek (to byly temer vzdy cesky) jsem dosla ke stejnemu zaveru,3 mesice i 3 roky povazuji za extrem, sama bych v idealnim svete:) volila 1 rok, coz byla pro me u obou deti tez naprosto prirozena doba pro odstaveni. Je to ale poprve, co vidim solidne az profesionalne napsany clanek zastavajici tento nazor.

Prochazenim francouzske i ceske literatury jsem tez dosla k naprosto stejnemu zaveru, ze psychologie je v tomto zcela poplatna spolecenske objednavce, a rodice na obou frontach tak maji "oporu" ve vedecke literature. Nutno podotknout ze ve francouzskem mainstreamu figuruji pro nas naprosto sokujici a snad opravdu scestne nazory (skodlivost kojeni nad 6 mesicu, brzka socializace jako v podstate diteti jednoznacne prospesna nutnost).ale to by bylo tema samo o sobe.

Ceske matky v mem okoli, vetsinou se dvema detmi 5-6 let doma, bohuzel vcetne me, se ocitaji jen na vyjimky ve stavu naprosteho vyhoreni, cimz pres veskerou lasku a trvajici snahu trpi deti, matka, ale velmi silne take vztah mezi partnery-rodici. Uz pri prvnim diteti jsem v roce citila, ze bych rada delala i neco jineho, ale chtela jsem brzy druhe dite a hledat si novou praci v cizi zemi jsem proto vyloucila (obrovske usili s nejistym vysledkem:), po druhem byl pocit stejny, ale pridal se strach ze uz to nedokazu a navic objektivne pretizeni peci o dve male deti - babicky nikde, manzel 12 hod denne v praci, jesle pro nas financen nedostupne.Po peti letech jsem novou praci zacala, a trvalo mi nekolik mesicu nez jsem ze sebe setrepala pocit naprosteho predavkovani starosti o deti a hlavne absolutni nenavisti k domacnosti - kleci. za cas straveny s detmi jsem vdecna, ale po nastupu do prace se muj pocit, ze rok by byl akorat jen utvrdil a i po roce v praci, prestoze to opravdu neni prace mych snu, mam z materske spise trauma nez nostalgickou vzpominku(neobstala jsem, neb jsem nebyla stastna jen s detmi a nenaplnila jsem ideal). Navrat do prace je okolim vnimany jako obrovsky uspech - a ten udiv milych, ale naprosto jinak nastavenych sousedu, kteri maji matku v domacnosti za nevzdelanou a tutiz nezamestnatelnou a rodinu:) to bylo opet sokujici - ale pro me to bylo zaramovano porad jakymsi pocitem neuspechu, ze uz mi opravdu nic jineho nezbylo a ze to melo vlastne uz nastat mnohem drive. Praci jsem si prilis vybirat nemohla po tolika letech, ale nestezuji si, snazim se z toho pro sebe ziskat maximum a casem snizit uvazek.

Belgicke i pracujici matky jinych narodnosti jsou sebevedome, i na hristi s detmi vzdy upravene, a pritom ne odmerene, vice trpelive. Za 5 let ktera jsem zde stravila na hristich a vubec v detskem prostredi jsem snad neslysela rodice na dite zakricet a pritom deti maji velmi dobre chovani, jsou tzv. poslusne nebo rekneme dobre vedene. Na druhou stranu treba v kojeni vladne opravdu pohodlnost az sobectvi, proste neochota se namahat.
Ceske maminky ze sebe vydavaji vsechno, deti casto primo obskakuji (nekdy vidim tendenci delat vsechno za ne), ale vedle tech pracujicich belgickych pusobi jako otroci, na sebe nemaji zadny cas, jsou temer zakonite frustrovane a nervy jsou na pochodu, sebevedomi na sestupu, deti si to nejednou schytaji.
Belgicka spolecnost je k detem velmi vstricna a vlidna (restaurace, dopravni prostredky), prestoze je posila ve trech mesicich na cely den do jesli a obecne neustale do nejakych organizovanych aktivit. Ceska spolecnosti vychazi z porovnani jako z deti nervozni (deti rusi), ale od matky se ocekava, ze se s nimi zavre doma a tam se stastne chopi sve "nejkrasnejsi zivotni role". jsou to paradoxy.anebo ne?:)