Přidat názor k článku Baví mě, jak moje děti žijí

Také jsem jako dítě nenáviděla výlety typu "všechno skončí" "na nic nebude čas" apod. Velmi mi ty řeči ležely v hlavě a vnímala jsem je tak, jako kdyby nám tím dospělí chtěli říct: "Podívejte si, vy mizerní smradi, co jste nám způsobili tím, že existujete, a oč by nám bylo lépe, kdybyste se vůbec nenarodili." Měla jsem sto chutí křičet: "Jděte s těmi řečmi někam, my se vás o to vaše obětování neprosíme, tadyhle si sedněte na zadel, dělejte si, co vás baví (třeba si čtěte) a tři hodiny se tvařte, jako kdybychom vůbec neexistovali, však my od vás také chceme mít chvíli pokoj."

Ono je to hlavně ale spíš než dobou dáno přístupem k životu. Někdo si život umí užívat i s dětmi a někdo zase cítí potřebu celý život demonstrativně protrpět.

Kdysi mi jeden velmi milý a pohodový známý, který se rodičům narodil asi 3 měsíce po maturitě a měl s rodiči hezký vztah, říkal, že mu i jeho mladšímu bratrovi rodiče opakovali, že i když založili rodinu velmi brzy, tak neměli nikdy pocit, že by jim něco uteklo, protože občas dali děti k prarodičům nebo k tetě a někam si vyjeli na víkend.

Ono jde hlavně o to najít si způsob, jak si ulevit a dobít baterky, protože hrát si permanentně na dokonalé rodiče přinese víc škody než užitku. Ona je pro dítě přeci jen lepší varianta "teplá večeře 2x týdně a klidná maminka, která si mateřství užívá, než "denně teplá večeře a nas*aná maminka, která pak do konce života moří dítě kecy o tom, jak zamlada neměla žádný volný čas" - ovšem její blbost, mohla si za to sama.