Přidat názor k článku Rakovina změnila můj pohled na život

Na základě prohraného boje s touto nemocí v případě svého táty, mám také rozporuplné pocity a slušné trauma. Celkem se mě dotýkají četné poznámky, jak je rakovina o psychice, tzn. onemocní někdo, kdo se užírá, kdo pracuje do úmoru atd. A nebo špatný životní styl. Dohledává se vina. Pěkně po křesťansku. Neumím vyvodit z této zkušenosti nic než, že je život krátký. Honit se budu možná ještě víc, protože mám dvě malé děti a nikdo to za mě neudělá. Rodina se mi vlastně rozpadla, protože máma má starosti sama se sebou. Z manzelovy strany pomoc přijde jen tak, aby se vidělo,popř. s diktátem "pomůžu, jen tak, jak já si myslím, že je to dobré, přijeli za námi před dvěma lety naposledy. S úklidem: naprosto chápu, že dokonalá domácnost není nejdůležitější, ale přece jen udržení jakž takž pořádku je celkem práce, pokud máte permanentně děti. Když něco odložím, nakupí se mi toho ještě víc a pak už opravdu kolabuji. Nejsou to tak trochu šlechtické rady ? Jediné, co beru za řešení je mít peníze navíc a zaplatit si to. Když to ale nejde, když nikdo nepohlídá děti, je to přece honička, že ? Je spousta lidí, kteří makají a makají a rakovinu nemají. A je makání na živobytí a splacení bydlení pro rodinu nějak vyhroceně nadbytečné ? Prostě někteří z nás mají špatné karty do života: nedědí bydlení, nemají hlídání a to postupně vyčerpává krůček po krůčku. Není trochu salonní rada "přibrzdi, o nic nejde" ?

Takže moje osobní zkušenost je taková, že rakovina, byť ne má, se mnou pořád tak nějak žije. Táta byl aktivní, veselý člověk s kupou plánů. Bojoval. Ale co to je ? Mnoho lidí mi řeklo: "tak už to vzdal, viď" ? Nic nevzdal, prostě umřel. To se stává i se silnou vůli, obzvlášť když máte nevyléčitelnou formu rakoviny, že ? Táta na nás myslel a dalo by se říct, že se obětoval. Ale tak nějak normálně, na dálku to ani jinak nešlo.Pomáhal lidem kolem sebe. Ale těšilo ho to, ne že by se rochnil v nějak roli zachránce, hrdiny. Je pravda, že spousta sobců žije, mnoho zákeřných lidí užírajících se kdečím žije. Nepochopitelné. Mám jediný pocit, že rakovina potká slušné lidi, kteří na někoho myslí a pro něco/někoho se angažují. Udřenost bych v tom apriori neviděla. Mám tedy přehodnotit svůj život a řešit jen sama sebe ? Asi prožiju život stejně jako můj otec, budu se snažit pomáhat svým dětem a dost pravděpodobně toho raka dostanu taky. To je má zkušenost a nikoliv radostná a s happy endem, ale relistická.