Rakovina změnila můj pohled na život

Jenže jen málokdo má dnes ve svém okolí někoho, kdo s touto nemocí nebojoval - žijeme si své životy, vyznáváme své hodnoty, a najednou stojíme na okraji propasti a hledáme přes ni most.

Změní onemocnění rakovinou hodnoty a postoje lidí? To je téma, jež jsem ve své diplomové práci mapovala u lidí, kteří sami prodělali onkologické onemocnění nebo jím onemocněl někdo z jejich blízkých. Kolem rakoviny existuje stále mnoho mýtů, polopravd a nepojmenovatelného strachu. Příběhy lidí, kteří se s ní setkají, ukazují, že může člověku nejen hodně vzít, ale i hodně dát…

Já jsem až na posledním místě

Většina nemocných i rodinných příslušníků uvádí, že před onemocněním v jejich životě byla typická neschopnost odpočívat, velké vypětí v práci i v domácnosti. „Vždycky jsem měla pocit, že pořádně uklizená domácnost, umytá okna, vyprané záclony, navařeno, vypráno, vyžehleno, to je ta nejlepší vizitka hospodyňky a matky,“ říká Petra. Hovoří o tom, jak považovala tyto hodnoty za dvakrát tak důležité o Vánocích, přestože ji to velmi vysilovalo. „Měla jsem migrény a nemohla jsem spát, jak jsem byla přetažená a utahaná.“ Je typickým příkladem ženy, pro niž bylo důležité to, co si myslí ostatní, a nehleděla na to, co si přeje a myslí ona. „Víš, pro mě nebylo důležitý, že nemám volný čas. Já jsem hrozně chtěla, aby Milan i děcka byli v pohodě, aby to doma fungovalo a bylo všechno super. Sebe jsem tak nějak odsouvala někam dál. Na mně nezáleželo.“

Také Jana mluví o tom, jak oba její rodiče celý život pilně pracovali a neměli příliš mnoho času na odpočinek. „…docela se udřeli… práce bylo opravdu až nad hlavu.“ I v tomto příběhu se setkáváme s matkou, která klade důraz na pořádek v domácnosti „Hrozně moc jí záleželo na tom, aby bylo doma pořád čisto, uklizeno a příjemně. …Ona taky vždycky ráda četla, ale fakt na to neměla čas. Vždycky pro ni existovaly jiné povinnosti, které jí tak nějak bránily v tom, aby si sedla ke knížce.“ Další z pacientů, Martin, říká: „Celej život jsem makal. Vždycky jsem dělal hodně manuálně… Ale času nikdy moc nebylo.“

Výjimku tvoří oslovení, kteří v době onemocnění byli příliš mladí, neměli ještě vlastní rodiny a v kontextu svého života o sobě neuvažují jako o velmi vytížených a neodpočívajících. Jejich hodnoty byly odlišné. „…bylo důležitý bejt cool. Mě nikdy nezajímalo to, co bude zejtra, nemyslel jsem na rodinu, rodiče. Říkal jsem si, že to udělám potom, pak. Pořád jsem měl na všechno čas, odkládal jsem kupu věcí,“ svěřuje se Ondřej.

U všech pacientů i jejich blízkých se setkáváme s tím, že dokud je nemoc nezasáhne, nemyslí na ni. Olga připouští, že nemoc brala na lehkou váhu, protože o ní nic nevěděla. „…já jsem si to tenkrát představovala, že se to nikomu z nás stát nemůže, že ta rakovina, to je pro někoho jinýho.“

Bojuj s nemocí, pomůžeš sám sobě

Všichni oslovení se shodují na tom, že chorobě je třeba se postavit a aktivně se s ní poprat, tím pomůže pacient nejen svému zdraví, ale i sobě vnitřně, protože se stává silnějším a lepším. „A já jsem nerezignovala. Bojovala jsem a bojuju pořád.“ Petra k tomu říká: „Nikdo, nikdo, kdo to nezažil, si nedovede představit, co to je, když si musíš připustit konečnost.“

Karla hovoří o optimismu svého otce „Obdivuju na něm to, že to celou dobu bral jako, že se nemůže nic stát, že to bral, jako že to je obyčejná nemoc, prostě nějaká vyrážka na kůži, když to tak řeknu. On se držel hrozně dlouho dobře, a tím držel i nás.“

Stejně hovoří i Olga: „Já jsem hrozně chtěla žít a nechtěla jsem v patnácti vodejít a nechat tady všechny. Prostě to nešlo. Rozhodně jsem to nehodlala vzdát! Nepřichází v úvahu!“

Nemoc vám změní život

Žebříček hodnot před onemocněním a po něm doznal u všech dotazovaných změny. Nejen u nemocných, změny hodnot a postojů se dotkly i příslušníků jejich rodin. Petra si po setkání s nemocí uvědomuje, že věci, které pro ni byly dříve důležité, už nejsou: „Pořád uklízím, vařím, ale už to není to nejdůležitější. Práce mi neuteče. …důležitější je být s rodinou a užít si jich. Když jsem přemýšlela nad tím, jaká jsem byla, uvědomila jsem si, že jsem si celkem nic neužila a děti i muž taky ne. Byli jsme sice hodně spolu, ale ne tak, abychom měli společné zážitky a tak.“ Poté, co prošla nemocí, se změnila i v přístupu k sobě a k rodině: „…jsou věci, který jsou pomíjivý, který jsem dřív preferovala, aby děti nosily samý jedničky, aby doma nebyly nějaký konflikty, bála jsem se třeba manželovi ozvat. Tak prostě teďka bych řekla, že se s tím neprdím.“

Nina zase hovoří o tom, že je ztrátou času řešit hlouposti: „…neřeším ptákoviny. Toleruji životní styl a postoje každého a docela mě rozčiluje, že ptákoviny řeší ostatní. Beru to jako totální znevážení lidského života. Jako nedostatek úcty k životu. Jsme tady tak krátce… jak to uteče.“

Také Jana hovoří o tom, že život je třeba prožít, aby člověk věděl, že žil plný život a něco z něj měl. „Říkala jsem si, ať to stojí, co to stojí, třeba už to nikdy neuvidím. A co bych třeba hrozně chtěla? Víc cestovat než předtím. Aby člověk něco měl z toho života.“

Změnou prošla i Karla, která dokonce kvůli zkušenosti s nemocí svého otce změnila zaměstnání „…úcta k životu, pocit, že je potřeba skutečně si vážit každé chvíle, mě vedly ke změně zaměstnání…. odešla jsem do sociálních služeb. Vybírala jsem si oblast, kde jsem cítila, že je nejvíce marnosti.“ Věří v sílu lidského ducha „Věřím, že nic není náhoda, že když se člověk aspoň trošku snaží a o něco usiluje, je mu pomoženo. Nikdy si neříkám, jak jsem sama se sebou spokojená. Vím, že to není moje zásluha.“

Nikdo není stejný jako dřív

Všichni oslovení, kteří se setkali s rakovinou, prošli změnou. Někdo větší, někdo menší, ale nikdo z nich nevyšel z této bitvy stejný. Věci, které byly dříve důležité, jsou náhle malicherné a to, co bylo opomíjeno, je na horních příčkách zájmu. Život je cennější, rodina, sounáležitost, odpočinek, prožívání, to jsou hodnoty, které se opakují v malých obměnách u všech dotazovaných. Většina z nich si uvědomuje, že život je příliš krátký na to, abychom jej promrhali řešením hloupostí. Nemoc jim dala příležitost se nad svým životem zamyslet, přehodnotit jej a žít nyní jinak.

Přestože například Nina sama říká, že je nezměněná, z jejích výpovědí víme, že nahlíží na život jinak, dává více matce i dceři. Na Karlu zkušenost zapůsobila tak hluboce, že změnila zcela svoji kariéru a začala pracovat v sociálních službách, aby mohla pomoci tam, kde je to třeba a kde sama cítí příliš mnoho bezmoci. Prakticky o všech můžeme říci, že jsou z nich lepší a silnější lidé, než byli dříve.

Společné poselství by mohlo znít takto: S nemocí je třeba bojovat, rvát se za svůj život, za život své rodiny. Bojem člověk zoceluje sám sebe. Člověk je ve svém srdci schopen až do posledního dechu lásku dávat, ale i přijímat. O tuto schopnost nepřicházíme ani v té nejtěžší nemoci. Přestože oslovení nemocní a jejich blízcí bojovali a nevzdávali se, nejsou dnes všichni mezi námi - není to fér, ale je to život.

Setkání s podobnými příběhy nám ukazuje, kolik se nám každý den dostává příležitostí vyrovnat se se sebou samým i se světem. Domnívám se, že je lidskou přirozeností, že si málo vážíme toho, co považujeme za samozřejmé, a ke skutečnému prozření a poznání životní pravdy dochází prostřednictvím kritických momentů, jako je právě setkání s tak vážnou nemocí.

Autorka je absolventkou oboru sociální pedagogika na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.