Nesdělitelná zkušenost pro pacienta i jeho blízké

Moje maminka onemocněla rakovinou v době, kdy jsme byli s bratrem malí a už nás několik let vychovávala sama. Nikdy ji nepřestanu obdivovat za statečnost, kterou projevila v době, kdy s dosti špatnou prognózou čekala na onkologickou operaci a bála se, co bude se mnou a s bratrem v případě, že to s ní špatně dopadne. Operace se nakonec zdařila, ale maminka zůstala v plném invalidním důchodu. Byla to tvrdá životní lekce pro celou naši rodinu. Pokud mohu mluvit sama za sebe, tak jsem si z toho odnesla poznání, že když nejde o život, jde o lejno, a že člověk musí dbát především na svoje zdraví. A taky velikou chuť být zatraceně nepříjemná, kdykoli se setkám s tvrzením "já si nemůžu dovolit stonat". Přijde mi stejně inteligentní, jako kdyby někdo řekl "já si nemůžu dovolit, aby se mi zabili rodiče v autě" nebo "já si nemůžu dovolit porodit postižené dítě". Když tohle někdo tvrdí, tak mám sto chutí ho popadnout za límec a dotáhnout ho na exkurzi na onkologii, aby pochopil dvě důležité věci.
1.Že někteří lidé onemocní nebo se jim stane jiné neštěstí, aniž by na tom nesli nějakou vinu.
2.Že řada lidí si vážné zdravotní problémy způsobí právě přístupem "nemůžu si dovolit stonat".