Přidat názor k článku Co pro nás znamená vlastní jméno?

Moje jméno mi vadilo v dětství a vadí mi i dnes. Jana - nejoblíbenější jméno 80-tých let. Ve všech třídách, ve všech školách, na všech kroužčích, v LŠU...jsme byly minimálně dvě (ve třídě na základce dokonce tři) Jany. Vnímám své jméno jako synonimum průměrnosti.
Když se mi narodila dcera, moje matka i moje babička(každá vzlášť)mně dostali do kolen dotazem ,,A proč jsi jí nedala Janička? On ti to Štěpán (otec dítěte) nedovolil?" Velmi je vyvedlo z míry když jsem jim řekla, že se mi mé jméno ani trochu nelíbí.
Vybírání jména pro dítě pro mně bylo 9-ti měsíční martirium. Aby bylo libozvučné, aby ladilo s příjmením, aby nebylo výrazně rozšířené, aby ho v zahraničí dokázali vyslovit (manžovo jméno nedokáže vyslovit nikdo na západ a na jih od našich hranic).
Nakonec mi šéf v práci poradil, aby jsem mu dala jméno po sobě -Jan. To mě nějak chytilo, i když se mi jméno Honza nikdy moc nelíbilo. Bohužel jsem se nepodívala do aktuálních tabulek oblíbených jmen... No nic, mám Honzíka, je celý po mně, vzhledem i povahou, máme velmi blízký vztah a on je pyšný na to, že má jméno po mně. Jen teď řeším dilema jak ho oslovovat - na Honzíka mi přijde už velký a Honza mi přijde moc tvrdé.