Co pro nás znamená vlastní jméno?

Jméno má v našem životě nezastupitelnou, jedinečnou úlohu. Je základní součástí naší identity. Máme-li jen trochu štěstí, je něčím v zásadě pozitivním, ale ten, kdo měl v životě „smůlu“ a jehož jméno je pro něj z nějakého důvodu nepříjemné, nebo dokonce nepřijatelné, se s takovou přítěží musí vyrovnávat celý život.

Když starozákonní Bůh stvořil člověka, dal mu za úkol pojmenovat všechny živé tvory ve světě. Tím, že dáváme realitě jméno, si ji určitým způsobem podrobujeme, přizpůsobujeme, možná ji dokonce měníme. Když dáváme jméno dítěti, jméno, které bude nosit celý život, stáváme se tím do jisté míry spolutvůrci jeho osudu. Můžeme mu dát své vlastní jméno, udělat z něj pokračovatele tradice, jméno mazlivé, jméno tvrdé, jméno, které nezná zdrobněliny, jméno vznešené, obyčejné, neobvyklé, jméno, které s sebou nese nejrůznější konotace. Ať tak či tak, bude to právě tohle jméno, kterým na něj budou volat kamarádi, kterým ho bude oslovovat partner a kterým bude odpovídat na otázku „kdo jsi“.

Jméno je základem identity

Jméno je „nejdůležitější kotvou naší identity,“ prohlásil ve třicátých letech předchozího století známý americký psycholog Gordon Allport. Podle jeho kolegy Williama E. Waltona je jméno dokonce „určujícím faktorem ve vývoji osobnosti, hledání přátel, a možná dokonce životního úspěchu či neúspěchu“. Většina z nás se se svým jménem identifikovala, ale překvapivě mnoho lidí cítí ke svému jménu averzi. Například mezi Němci je každý desátý dospělý nespokojený s tím, jak ho rodiče pojmenovali, a 43 % z nich dává přednost své přezdívce, kterou se představují a třeba i podepisují. Podle vědců, kteří se věnují výzkumu identity, je v pubertě se svým jménem nespokojená většina lidí. Chtěli by být někým jiným, vymezit se vůči okolí, přijmout novou identitu. Taková nespokojenost obvykle s věkem odezní, ale v některých případech přece jen zůstává i v dospělosti. Profesorka Bettina Hannover, psycholožka z berlínské Svobodné univerzity, spatřuje skutečnou příčinu odmítání vlastního jména ne ve jméně samotném, ale ve vztahu k lidem, kteří ho vybrali, k rodičům. Tak například lidé, kteří se v dětství stali obětí zneužívání, vlastní jméno vnímají jako něco ohrožujícího. Když se rozhodnou ho změnit, bývá to pro ně osvobozující. Přijetím nového jména přijímají i novou identitu, jméno je symbolem nového začátku. Ke změně jména se ale lidé někdy rozhodují i z jiných, na první pohled méně závažných důvodů - třeba jen nemohou zapomenout na posměšky, kterými je častovali v dětství a dospívání kamarádi, nebo jim jméno prostě „nesedne“. K překvapení svých třeba už dospělých dětí a ostatních blízkých pak změní jméno třeba s odchodem do důchodu.

Pojmenování jako součást rituálu

Pomineme-li pro tuto chvíli proces, kterým se rodiče rozhodují, jaké jméno potomkovi přiřknou, nastává chvíle, kdy se jméno stává oficiální charakteristikou dítěte. Ve většině kultur se tak děje v rámci nějakého rituálu, slavnostního okamžiku, kdy dítě přestává být „tou malou“ nebo „svištěm“ či třeba „vetřelcem“ v matčině lůně.

V naší kulturní tradici to byl rituál křtu, kterým bylo dítě oficiálně uvedeno do společenství, ale jako mnohé jiné rituály i křest u nás ztrácí na všeobecně vnímaném významu. Čím jsme nahradili rituál? Snad „slavnostním“ vyplněním kolonky „jméno“ při příjmu do porodnice?

Jak vybíráme jméno?

V naší společnosti je běžné a normální, že dítě dostane jedno, maximálně dvě rodná jména, která mu zůstanou po celý život. Po světě se ale pohybují lidé, kteří dostali své jméno díky tomu, že se matce při kojení přisáli k prsu zrovna ve chvíli, kdy ho jejich matka, vyjmenovávající postupně řadu možných jmen, vyzpívala, jako u etiopských Kaffičů. Pueblané dostávali jména podle odstínu vlasů. V některých kulturách se běžně pojmenovával už plod v matčině těle, jinde zase dostalo dítě jméno teprve tehdy, kdy se naučilo samo běhat nebo mluvit. U některých indiánů si dítě musí jméno zasloužit, jinde se jména postupně mění, v závislosti na věku a dospívání.

V různých kulturách se k pojmenování dětí přistupuje někdy i velmi vynalézavě. Zatímco my jsme přece jen omezeni seznamem povolených a doporučených jmen a nemáme-li partnera, jehož exotičtější původ by nám umožnil trochu se vymknout pravidlům, musíme se mírnit, v mnoha jiných zemích je jméno čistě záležitostí libovůle rodičů. Světlo světa tak spatřila třeba dvojčata, která jejich šťastní rodiče v Texasu obratem pojmenovali „Asthma“ a „Pneumonia“. Belgická Clitorine nebo náš Vinetů jsou takovým láskyplným jménům jen slabou konkurencí…

Jméno může být i demonstrací postojů nebo politických názorů rodičů. Jak se asi žilo malým Adolfům narozeným během války v Protektorátu, když nastupovali do první třídy? A v kolika rodinách dostalo dítě ve stejné době jméno jako výraz protestu? Kolik se narodilo třeba Václavů? Kolik Tomášů nese své jméno jako poctu prvnímu československému prezidentovi?

Jméno o nás vypovídá

Co vlastně víme o člověku, kterého známe jen podle jména? Ve skutečnosti vůbec nic - ale to nám nijak nebrání v tom, abychom ho hodnotili. Jméno má pro nás při hodnocení lidí daleko větší význam, než si připouštíme. Nejspíš se považujeme za nestranné pozorovatele, ale ve skutečnosti je pro nás jméno a priori nositelem významů, včetně neuvědomovaných předsudků.

A nemusí jít jen o jména nějakým způsobem výjimečná a vybočující z průměru, i když taková nás asi napadnou jako první. Jaká asi bude Kordula nebo Bivoj? Některé jména vzbudí naši zvědavost a třeba podnítí fantazii, u jiných spíš přemýšlíme o rodičích a jejich motivaci (vzpomeňme třeba Půlnoční bouři, holčičku, která kvůli svému jménu dokonce na čas pobývala v kojeneckém ústavu).

Jména používaná v naší kultuře můžeme zběžně rozdělit do tří skupin: módní, staromódní a řekněme neutrální. Samozřejmě, v průběhu let se jména z jednotlivých kategorií přesouvají jinam. Třeba Anna, před nedávnou dobou mezi malými dětmi jméno vysloveně vzácné, je dnes jedním z nejpopulárnějších. Jiná jména se drží tradičně na předních místech popularity - David, Jan, Petr, z dívčích třeba Martina, Jana. V sousedním Německu se nedávno pokusili zjistit, jak vnímáme nám úplně neznámé lidi jen podle jména. Lidé měli posoudit šedesát typických mužských a ženských jmen, a to podle věku, atraktivity, inteligence a religiozity jejich imaginárních nositelů. Výsledek byl překvapivý: nositelé moderních jmen byli pravidelně považováni za mladší a zároveň byli odhadováni jako atraktivnější a inteligentnější. Vnímaný věk je u jména centrální informací.

I v profesním životě hraje jméno větší roli, než si lidé myslí. Tvrdí to alespoň Jürgen Gerhards, profesor sociologie z Berlína. „Protože firmy nejsou žádné sociální podniky, je naprosto jasné, že se dívají i na jméno,“ říká Gerhards na základě jedné své studie. Podle něj existují jména specifická pro určité společenské vrstvy. „Ve vyšší společenské vrstvě asi nenajdete žádnou Jacqueline,“ tvrdí. Děti z „vyšších kruhů“ dostávají méně obvyklá jména, rodiče ve snaze odlišit své dítě od okolí častěji sahají po vzácnějších, třeba staromódních jménech. Rodiče na opačné straně společenského spektra takovou potřebu zpravidla nemají. V Německu se to mezi dětmi z této vrstvy obyvatelstva hemží Jacquelinami a Jennifer. Jméno může podle Gerhardse výrazně ztížit šance pro přijetí do zaměstnání. V USA třeba mají uchazeči s určitými jmény problémy. Některá jména, především ta s africkým původem, totiž nahrávají existujícím předsudkům. Podobný efekt by se asi našel i u jmen spojovaných u nás třeba s romskou populací.

Kevin není jméno, ale diagnóza

Jméno, které rodiče dítěti dají do vínku, mu může dokonce ztížit, nebo naopak usnadnit školní „kariéru“. A důvod? Existují jména, která předem „svádějí“ učitele a vychovatele k rychlým soudům o jejich nositelích. Některá jména automaticky spojují s vyšší inteligencí, s pílí, s poslušností a obecně s lepšími schopnostmi. Jiné děti jsou naopak už předem v nevýhodě - jejich jméno je předem posouvá spíš k těm problémovějším, neposlušným, nápadným dětem. V Německu, kde proběhla studie, která se tímto aspektem jmen zabývala, jsou za spíše přátelské, výkonnější a vychovanější považovány malé Charlotty, Sophie, Marie, Hanny, Alexandři, Maximilianové, Simonové, Lukasové a Jakobové. Naopak Chantal, Mandy, Angelina, Kevin, Justin nebo Maurice se asociují se slabšími výkony a nápadným chováním. Specifické postavení zaujímá jméno Kevin: jak prohlásil jeden z oslovených německých pedagogů, „to není jméno, to je diagnóza.“ Takovému „Kevinovi“ dá pak dost práce, aby dokázal, že nepatří do předem vyhrazené přihrádky…

Jméno jako odkaz a závazek

Jsou děti, které se nejmenují „jen“ svým jménem. Ve skutečnosti dostaly do vínku něco navíc - nesou jméno člověka, který zemřel a na nějž mají svým způsobem upomínat. Takový dar i zátěž zároveň často nesou děti z rodin, kde se některý z členů rodiny stal obětí násilí nebo zemřel předčasně.

V minulosti nebylo neobvyklé pojmenovat dítě jménem zemřelého sourozence. Rodiče, kteří přežili Holocaust, své děti pojmenovávali po „svých mrtvých“. Zemřelí sourozenci, prarodiče nebo jiní blízcí lidé jako by svým způsobem žili prostřednictvím těch, kdo nesou jejich jména. Není neobvyklé, že ostatní příbuzní pak takové dítě vědomě či podvědomě srovnávají s tím, jehož jméno nese. Nést jméno po zemřelém blízkém člověku je sice svým způsobem velký závazek, nemusí být ale vždy jen zátěží. Takové dědictví může být i posilou a životní inspirací.

Autorka vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Zabývá se rodinným poradenstvím, je redaktorkou Psychologie dnes.