Je půl sedmé ráno, zvoní mobil, ještě spím a po paměti hledám na nočním stolku telefon a mačkám tlačítko "přijmout hovor". Dřív než stihnu říct něco jako prosím, haló apod., ozve se nadšený výkřik: "budeme mít Davídka nebo Danušku".
Jsem rozespalá a vůbec netuším, o co jde. "Jo, promiň, tady Hanka, zrovna jsem si udělala test a jsou tam fakt dvě čárky. Já jsem tak šťastná a Pavlovi se nemůžu dovolat." Už se začínám orientovat, Hanka je kamarádka, která se snaží už přes rok otěhotnět, Pavel je manžel, který je pořád na služebních cestách a hlavně se jim to konečně povedlo. Gratuluju a jsem šťastná spolu s ní, moc jsem jim to přála.
Tohle ráno mi připomnělo celou anabázi s výběrem jména pro naší dceru. Tehdy jsem byla naprosto zoufalá, dneska se tomu s manželem už jenom smějeme. Na úvod chci upozornit na to, že výběr jména je jen a jen záležitost rodičů a co se jednomu líbí, druhému nemusí. Nechci, aby se to jmenovců v článku nějak dotklo.
Všichni kolem mě měli jména pro děti vybraná skoro v okamžiku pozitivního těhotenského testu. Někteří dokonce ještě dříve. Největší opozdilci do konce 12.týdne těhotenství. Moje tělo reagovalo na těhotenství nezvykle agresivně, těhu nevolnosti jsem měla od rána do večera a od večera do rána - prostě místo ranních nevolností jsem měla celodenní. Díky tomu jsme měli s manželem starostí až nad hlavu a jména jsme vůbec neřešili. Poprvé jsme se o nich začali bavit až v 16.týdnu a tehdy to začalo. Příjmení máme takové neutrální, takže jsme mohli vybrat jak tradiční jméno tak i něco exotičtějšího.
Já : "U kluka mám jasno, u holky váhám mezi dvěma."
Manžel : "Kluk Tomášek"
V tom jsme se shodli naprosto dokonale, pro chlapečka jsem si taky přála Tomáška.
Já : "A holčička buď Žanetka nebo Miinka."
Když jsem vyslovila Žanetka manžel se zděsil, když jsem vyslovila Miinka, manžel se zděsil ještě víc.
Manžel : "No, já spíš myslel na Matyldu nebo Markétu."
To jsem se pro změnu vyděsila já, hlavně u té Matyldy.
S manželem se v důležitých věcech většinou shodneme, ale tohle byl kámen úrazu. A zároveň i pořádná hádka. Přišly další návrhy a bohužel ani jednomu se nelíbilo to, co navrhl ten druhý. Pak už jen lítaly jména a reakce typu - Nikdy, Jen přes mojí mrtvolu, Tohle jméno hraničí s týráním dětí, Nejsi pod vlivem?, Ani omylem….Naši hádku ukončila moje nevolnost. Tady manželovi musím poděkovat, že nezneužil situace a chápal, že když zvracím, nemohu argumentovat, proč zrovna tohle jméno ne. Další den jsme se pokusili o výběr jména znovu a opět s podobným výsledkem. Pak jsme výběr jména zase odložili a soustředili se na výběr postýlky a dalších věcí (samozřejmě tady jsme vůbec neměli problém se shodnout).
V 25.týdnu jsem se dozvěděla, že čekáme holčičku. Bylo mi absolutně jedno co, to bude. Ale když mi řekli, že holka měla jsem obrovskou radost (kdyby mi řekli, že kluk radovala bych se stejně: S manželem jsme to večer oslavili. Druhý den mě ale radost trošku přešla. Došlo mi, že problém s jménem je pořád aktuální. Dívala jsem se na bříško (v té době bylo o dost menší, než by mělo být) a říkala si Žaneta, Žanetka (Miu manžel úplně zavrhl se slovy To nikdy, stejně tak jsem já odmítla Matyldu) a pak jsem se stejně snažila i u Markéty - Markétka, Markýtka, ale nelíbilo se mi to. Takže jsme si naši diskuzi o jménech zopakovali a ještě s horším výsledkem. Dohodli jsme se, že o Žanetě ani Markétě už nebudeme uvažovat. Přišly další návrhy. Já - Běla nebo Daniela. Manžel - Marcela nebo Radka. Rozhovor se zvrhnul v hádku a zase ukončen mou nevolností. Tohle celé se ještě párkrát opakovalo a bezvýsledně. Ani jeden z nás nebyl schopný ustoupit.
Ve 32. týdnu už jsem docela začínala být nervózní a díky tomu jsem vymýšlela "hlouposti". První z nich bylo, že ačkoli budeme mít dceru, bude se jmenovat Tomáš. Vzpomněla jsem si na docenta z vysoké školy, který nám vyprávěl, že nějaké děti v Africe se jmenují po našich obcích Ležáky a Lidice. Dál jsem si vzpomněla na kamarádku žijící v Německu, jejíž sousedka má dceru Argentinu. Když má někdo Argentinu, proč já bych nemohla mít dceru Tomáše. Naštěstí jsem od téhle varianty brzo upustila.
Další variantou bylo dát dítěti obě jména - Žaneta i Markéta. Jenže co dát jako první - Žaneta Markéta nebo Markéta Žaneta. Celkově mi to připadalo jako zvláštní kombinace (třeba Anna Marie zní nějak tak normálněji). Navíc jak jí budeme říkat - já Žaneto, manžel Markéto a když se jí někdo zeptá, jak se jmenuje, bude odpovídat To záleží na situaci. Díky tomu jsem tuhle variantu taky vyloučila.
Pak jsem začala nadávat na přírodu. Sakra, to se ty děti nemůžou narodit, s tím že by uměly mluvit. Řekly by si, jaké jméno chtějí nebo která z variant rodičů se jim líbí víc. Začala jsem litovat, že dceru nemůžeme nechat bez jména, aby si až bude umět mluvit, vybrala jméno sama.
Pomalu jsem se kamarádek ptala, co se děje v případě, že se rodiče nedohodnou. Ujišťovaly mě, že se určitě dohodneme a že to se ještě nestalo. S manželem jsme pomalu začali mít pocit, že my budeme asi první. Jakákoli diskuze o jménu totiž skončila fiaskem.
Byla jsem asi v 36.týdnu, když se mě prodavačka v obchodě zeptala "Co čekáte?" Řekla jsem že holčičku. "A jak se bude jmenovat?" "Tak to bych taky ráda věděla." Odpověděla jsem a prodavačku jsem tím docela překvapila.
V 38.týdnu jsem měla naplánovaný CS. Ráno jsme odjížděli do porodnice s tím, že to bude buď Veronika, Nikola nebo Nela. Ani jednomu z nás se žádné z těch jmen nelíbilo, ale ani jsme k nim neměli averzi. Nelu se podařilo vyloučit u vjezdu do Motolské nemocnice. Když jsme tam oznámili, že se jménem ještě váháme, vůbec z nás neměli radost.
Když jsem se probrala, řekli mi, že mám krásnou holčičku, že je v pořádku, ale je to mrňousek. Sestřička slíbila, že mi ji hned donese. Mezitím mi manžel vyprávěl, jak je nádherná. Pak mi ji ukázali, skutečně byla nádherná a hlavně byla celý manžel - skutečně jakoby mu z oka vypadla (jen vlasů měla míň). Po mně neměla vůbec nic. Brečeli jsme, smáli jsme se a hlavně jsme byli šťastní, že už je tady s námi. Pak nás sestřička taktně upozornila na to, že ta malá bude časem potřebovat nějaké jméno. A manžel říká : A co Katka? Ať má taky něco po tobě. Nadšeně jsem přikývla. Ke svému jménu jsem do té doby měla neutrální vztah, nepovažovala jsem ho za moc hezké, ale byla jsem si vědoma toho, že jsem mohla dopadnout i hůř: Ale když jsem se tehdy dívala na naší Kačenku, připadalo mi to jako to nejkrásnější jméno.
A od té doby máme Katku, Káťu, Kačku, Kačenku, Káčátko…, ale stejně nejdůležitější je, že je zdravá!!!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.