Jak Kamil ke svému jménu přišel

Bylo, nebylo ….. Ale začněme pěkně od začátku.

Už jako malá holka jsem měla vybraná jména pro své budoucí děti. Ale s odstupem času se výběr jmen střídal a měnil. Již dříve vybraná jména mizela v propadlišti dějin a přicházela nová, pro naše ucho „neokoukaná“.

Pak přišlo to krásné 9ti měsíční období, kdy nastává již známá situace. Kromě činností souvisejících s příchodem nového člena naší domácnosti na svět vyvstal nový a zásadní střet názorů. A to, jaké bude mít miminko jméno.

Každý člen rodiny měl jiný názor, jiná přání. Boj o jméno se rozhoří, dva či tři dny plane a pak nezanechavše vítěze zase uhasíná. Při jedné běžné těhotenské kontrole doktor řekl, že to bude kluk jako buk. Tím se nám výběr jmen snížil na polovinu. Dalším přirozeným vývojem byla stanovena 3 jména, mezi nimiž se bude rozhodovat. Ale jejich šance byly rovnocenné.

Z internetu jsem se dozvěděla, že s nenarozeným dítětem se dá komunikovat, že mu máme naslouchat a pozorovat, že si jméno vybere sám a dá nám znamení.

Asi ve 25. týdnu mého těhotenství měla naše šestiletá dcerka rozloučení se školkou na chatě nedaleko našeho města. Děti tam byly přes noc, takže rodiče měli možnost se na ně k večeru zajít podívat, poklábosit nebo si něco opéct u ohýnku.

A tam se to stalo! Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků tohoto těhotenství.

Jakmile jsem si opekla nad ohýnkem párek, dívala jsem se, kam si sednu a kde se najím. Jedna babička mi chtěla uvolnit místo, ale já ji řekla, jen ať sedí, že támhle u konce stolu je místo k sednutí. Ano, mohla jsem si sednout místo ní nebo si přisednout k jiným maminkám, ale já se rozhodla sednout si ke stolu. Stůl, to bylo velké dřevěné monstrum celé pokryté starými zašlými vyřezanými rytinami. Položila jsem si na něj svůj párek.

A najednou, co nevidím! Na tom starém stole bylo totiž mezi těmi starými výřezy zřetelně a docela čerstvě vyryto jméno - K A M I L. Kamil bylo jedno z našich tří favorizovaných jmen. I když můj muž je nevěřící Tomáš, také na to koukal se slzami v očích. Až do té chvíle jsme si nedovedli představit, jak nám nenarozené dítě může dát znamení. Ale když máte otevřené oči a srdce, poznáte to.

Do konce mého těhotenství jsme mé velké bříško nenazývali nijak jinak, než Kamilku. Když se o tři měsíce později drobeček narodil, nebylo vůbec těžké na matrice nahlásit: „Jmenuje se Kamil.“